Recenze CD: Jakub Hrůša řídí Brahmse a Dvořáka u TUDOR a Suka u BR KLASSIK

08.04.2020

Podat si Jakuba Hrůšu ve dvojím podání, zde nové album labelu BR KLASSIK a stejně nové dvojalbum labelu TUDOR (ve spolupráci s BR KLASSIK), není nikdy na škodu. Zmíníme se i o Jiřím Bělohlávkovi. Jakub Hrůša je naší dirigentskou pýchou, dirigentem velkého záběru, který snad jednoho dne dospěje i k tomu, aby dirigoval dílo jako je Wagnerův Prsten - nikoliv dospěje ve smyslu uměleckého, zde je již dávno, nýbrž dospěje ve smyslu - dostane se mu příležitosti.

Když jsem se jako osmnáctiletý seznámil s knížkou Velcí skladatelé Petera Gammonda, vzpomínám si, že již tenkrát jsem si šel stěžovat dědečkovi, že jsem v ní vůbec nenašel jméno Josef Suk, zatímco jakýsi Hamilton Harty zde svůj profil má - a to je jen příklad. Tu knihu již nikdo nenapraví a nebylo by to ani důležité. Mnohem výraznější pomoci Sukovi a jeho odkazu dělá právě Jakub Hrůša (ale i například Kirill Petrenko) tím, že jej uvádí na svých koncertech - a jedním takovým byl debut se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, který se uskutečnil v říjnu roku 2018 v kulturním středisku Gasteig. Provedení Asraela bylo zaznamenáno a label BR KLASSIK ho nyní vydal pro potěšení celého světa.

A opravdu pro potěšení, protože poslech této nahrávky je radostí od první do poslední vteřiny a nabízí se tu i báječná konfrontace s živým snímkem Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií z října roku 2014, kdy ho v Rudolfinu tento dnes již legendární dirigent nahrál pro label Decca. Výjimečně zdařilé a reprezentativní jsou záznamy oba, kdo mě však zná, jednoznačně bude odhadovat, že v případě nutnosti volby jako pomyslného vítěze zvolím snímek pražský, jsem opravdu ve zdravé míře patriot a ovlivňuje mě to.

Není tomu ovšem v tomto případě tak a já dnes ukazuji na nahrávku bavorskou. Z Hrůšova provedení přímo dýchá zdravá touha prostřednictvím špičkového a lesknoucího se německého ansámblu prezentovat Sukovu hudbu v tom nejprostším světle - a to se podařilo. K tomuto ještě dodám, že ačkoliv byly obě nahrávky zaznamenány živě, mnohem živějším dojmem působí nahrávka Bělohlávkova, což ale při přímém srovnání není prvkem, který by přinášel větší zážitek. Zážitek to je, ovšem jen do doby, než vložíme CD značky BR KLASSIK. To působí až studiovým dojmem. Mohlo by to na první pohled naznačovat nedostatek spontaneity a přílišnou "vyumělkovanost". Opak je ovšem pravdou, sešlo se tu neskutečné množství příznivých okolností, které tyto parametry zapříčinily, a právě díky tomu je Hrůšův Asrael možno již nyní zařadit do zlatého fondu světového nahrávacího průmyslu.

Přímo z Curychu za mnou dorazila nahrávka labelu TUDOR, který s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky realizuje projekt čtyř dvojalb, na kterých se vedle sebe vždy skví v páru symfonie Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse. O prvním kousku s Dvořákovou devátou a Brahmsovou čtvrtou jsem měl již možnost psát, nyní je tu má oblíbená osmička s takřka podobně oblíbenou Brahmsovou trojkou. Pro pořádek uveďme, že se opět nahrálo v sále Josepha Keilbertha, Dvořák v březnu 2018, Brahms v květnu téhož roku.

Za cenu jednoho hybridního SACD získává posluchač disky dva, což samo sebou láká, nicméně za hlavní lákadlo budiž uvedeny společné síly nadšených hudebníků z přenádherného města jménem Bamberk. Kdo zde nebyl, navštívit jej musí, o tom není sporu, kdo zde byl, chce se tam vrátit, rovněž zde se není o čem přít! 

Živé snímky, jenž zaznamenal Bavorský rozhlas, jsou na tom opět výborně co se týká kvality záznamu, jakýkoliv zvuk jednotlivých nástrojů není potřeba si vysnívat, či jej myslí nutit ke znění takovému, které by snad našim akustickým představám odpovídalo více. To, co si Jakub Hrůša na plochu při zkouškách naskládal, to si při koncertech a v rámci jejich záznamu v poměru 1:1 i sklidil.

Smyčce jsou vřelé a teplé, ty hluboké se ovšem umí zatnout do masa a nechat posluchače plně pocítit svou přítomnost. Tato textura je ornamentována pěknými nuancemi dřev a Konzerthalle Bamberk o sobě a své akustické vytříbenosti dává vědět i díky rázné, ale ukázněné řeči žesťů. Hrůša se svým orchestrem vede dialog, jeho tempa jsou příznačně typická. Nahrávky obou symfonií jsou příkladně plastické a velice mě potěšilo, že jsem v nich našel zpěvnost, a nikoliv strojovou uhlazenost.

Nahrávací společnost TUDOR se touto sérií vydala na ne zcela obvyklou cestu. Dvojice světových děl dvou světových autorů v zrcadlovém vydání je dosti ojedinělá. Dokážu si ovšem představit, že jednoho dne vyjde zvlášť nahraný Brahms a zvlášť nahraný Dvořák a zájemci preferující jednoho skladatele sáhnou čistě po svém oblíbenci. Nicméně se asi shodneme, že kdo má rád Dvořákovy symfonie, má rád i Brahmsovy - a platí to i naopak.