Recenze CD: Další Mahler s Budapest festival orchestra. Opět řídí Iván Fischer, tentokrát 7. symfonii

18.05.2019

Iván Fischer je pro hudební vydavatelství Channel Classics jistotou, na kterém může stavět široký repertoár a rozšiřovat již nyní nekonečné a nezmapovatelné pole oblasti nahrávek symfonické hudby. Chce-li se někdo specializovat na Gustava Mahlera, tedy být v obraze, jaké snímky patří za nějakých sedmdesát let nazpět ke stěžejním, v jeho hledáčku by rozhodně Iván Fischer a jeho Budapešťský festivalový orchestr neměl chybět.

Druhá symfonie, kterou jsem měl možnost slyšet před nějakým časem má velkou vnitřní energii a napětí, které z ní dělá velkého kandidáta pro seznam nahrávek velkých, třetí symfonie, o které jsme referovali zhruba před týdnem, není ve všech svých větách zcala vyrovnaná a mezi užší kolo favoritů ji proto zařadit nemohu. Nyní je tu ovšem symfonie č. 7 a zde mám vyloženě radost nad tím, že Fischerovu verzi mohu přivítat mezi nejvyspělejšími snímky z dílen velmistrů. Zde je v mém pomyslném nebi Pierre Boulez (Cleveland orchestra), Lorin Maazel (Wiener Philharmoniker) a Klaus Tennstedt (London philharmonic orchestra - 1970). Mírně za těmito třemi top nahrávkami stojí Leonard Bernstein (New York philharmonic - 1985) a Giuseppe Sinopoli (Philharmonia orchestra), velmi vysoko ovšem stavím i Zdeňka Mácala s Českou filharmonií (2007). Jistě jste si všimli, že chybí jména jako Abbado, Solti, Chailly, Gergiev, Bertini... Ano, konkurence je opravdu obrovská, nicméně snímky symfonie č. 7 těchto velikánů taktovky mne opravdu nezaujaly tak, jako ty zvláště vyjmenované.

V nočních hudbách Fischer předkládá noc skutečně unikátní, vnímat lze nálady a barvy, o kterých jsem snad dosud ještě neměl povědomí. Znamenitě zvolená tempa jsou po celou symfonii citlivě rozložena v čase, nic si nepřekáží, vše plyne jako nespěchající voda.

Jasná řeč Fischerova vyjadřování a nástroj, který k tomu má k dispozici, tedy své hráče v jednotlivých sekcích, jímž instrumenty v rukách hrají tak, jako by to měla být nahrávka poslední (další ovšem určitě přijdou!), to jsou tak silné elementy, že při jejich srovnání obstojí opravdu málokdo. Scherzo a věta závěrečná, jako by se vymkly kontrole. Vše zní podle plánu, ale vlastně to již plán není. Spontaneita a čistá muzikantská radost vyčnívá nadevše, snímek přímo dýchá bezprostředností a evidentně radostnými tvůrčími momenty z Müpa, kde se v září roku 2015 nahrávalo. Záznam se klubal na svět téměř čtyři roky. Jeho snaha ovšem stála zato, na nás teď je, uznat jeho místo na vrcholu katalogu všech dostupných mahlerovských počinů charakteristických označením čísel SEDM.

Odkaz na stránky vydavatelství Channel Classics s Mahlerovou symfonií č. 7.