Recenze CD: Jakub Hrůša s devátým Dvořákem a čtvrtým Brahmsem s Bamberskými symfoniky

09.03.2019

Na švýcarském labelu TUDOR byla nedávno vydána Má vlast, kterou řadím k nejzajímavějším příspěvkům do smetanovské diskografie všech dob. Bamberské symfoniky na nich diriguje Jakub Hrůša a dosud se zdá, že ani velká řada poslechů nestačí k plnému "užití si" této velké nahrávky. Je nespočtem úžasně podaných momentů naplněna tak, že se do jedné náruče, která je připravena nabrat vše, co by do chtělo být Hrůšou vkládáno, snad ani nevejdou.

Velkou radostí proto je další Hrůšův projekt pro TUDOR (hybridní SACD disky), kterým je vydání čtyř dvojalb, která vždy kombinují dvě a dvě symfonie Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka. Dva velcí skladatelé, bez kterých si nikdo nedokáže představit svět orchestrální, svět komorní, svět duchovní, svět písňový a v případě skladatele našeho ani svět operní. Začíná se odzadu, Brahms je reprezentován čtyřkou, Dvořák devítkou.

Brahms v podání českého dirigenta? Kdy se to stalo naposledy? Podobných otázek si můžeme položit mnoho? Kdy se dočkáme kompletu Beethovena? A chtěli bychom jej s Českou filharmonií s Byčkovem anebo právě raději s Hrůšou? Byla by to zajímavá otázka pro posluchače ČF, nikdo jim ji ovšem nepoloží. Vůbec mi přijde interakce mezi opravdovým a pravidelným publikem tohoto našeho orchestru malá. Kdo se neptá, nic se nedozví. U projektu Brahms-Dvořák hned úvodní dvojalbm naznačuje, že bychom měli chtít variantu druhou. Z Jakuba Hrůši se stal osobitý, vždy velmi přemýšlivý a do vítané hloubky se ponořující dirigent. Je komplexním filozofem hudby, jenž se vypracoval k příležitostem, které mu přináší možnost uskutečňovat v divadlech, koncertních síních i v nahrávacích projektech právě to, k čemu jeho soužití s hudbou směřuje. Nazval bych to "předáním hudby" nám posluchačům.

Přítel volných temp, vyznavač dostatečného časového prostoru pro vstřebávání hudby a jejího detailu (pro hráče i posluchače), jak v Brahmsovi (studiově v květnu 2017), tak v Dvořákovi (živě v říjnu roku 2017) v koncertní síni v Bamberku (sál Josepha Keilbertha) zaznamenal Bamberskými symfoniky obě symfonie v nádherných barvách a v příkladně ukázněné struktuře. Šťavnatá přítomnost smyčců, výrazný a nebojácný akcent žesťových nástrojů a jemné a detailní výstupy dřev jsou ozdobami snímku, který se mi zamlouvá více než jaksi interpretačně spíše univerzální a méně diferencovaný snímek Robina Ticciatiho, který pro TUDOR Dvořákovu devátou symfonii s vynikajícím bavorským orchestrem (spolu s Americkou svitou op. 98b) nahrál v roce 2013.