Andrzej Dobber a jeho pekelně dobrý Bludný Holanďan v Drážďanech

Ač o berlích, vrátil se k dirigování Wagnerova díla do Semperoper izraelský dirigent Asher Fisch. Tentokrát to bylo v pořadí od premiéry dvaadvacáté provedení Bludného Holanďana. Ta se v Drážďanech konala v červnu roku 2013 a dá se říci, že svým nábojem, režijním pojetím a scénou patří k tomu nejlepšímu, co bylo možno v opeře v Sasku v posledních letech vidět. Scéna (Martina Segna), kostýmy (Anna Sofie Tuma) i světlo (Bernd Purkrabek) ladí do působivého dojmu každý detail každičké scény. Režisérka Florentine Klepper dala život už úvodní dechberoucí scenérii, která přenáší diváka do širého světa nekonečných pastvin, skal a moří. Videoprojekcí je dosaženo atributu živelnosti, ve které je člověk ještě více vtažen do (ne)reálného světa příběhu Senty tak, jak mohl být před dávnými věky skutečně prožit.

Fisch je jako sopka, která dokáže dlouhou dobu hloubat a vhodně vyčkávat na okamžik, kdy má seskupit veškeré síly a vybuchnout v plné síle a zdrcující naléhavosti. Nástrojem k tomuto vyjadřování mu byla příkladně poslušná Staatskapelle Dresden, jíž se opět dařila jak sóla, tak veškerá plná instrumentální souhra. Sbormistr Jörn Hinnerk Andresen k tomu všemu připravil do skvostné podoby sbor a opět tak bylo očividné, že v městě na Labi mají umělecké síly té nejvyšší myslitelné úrovně.

Přesto že se v daný večer představilo obsazení, které též patří k tomu nejvěhlasnějšímu, co lze na evropských operních jevištích slyšet, s velkým potěšením jako první jméno zmíním amerického tenoristu Simeona Espera, který tak jako v mnoha dalších menších rolích v Semperoper i tentokrát exceloval v maličké roli. Jako znavený a nesmělý Delandův námořníček se opět blýsknul snovou barvou svého čistého a lahodně znějícího tenorového hlasu. Výborná technika je zde prostředkem k uvolněnosti výrazu, kulatému tónu, zpěvnosti, mužnosti i potřebné eleganci. Poté, co loni Polák Andrzej Dobber nadchl obecenstvo jako Thielemannův fantastický Jago, ani v roli Holanďana nikoho nenechal na pochybách, že máme vedle Beczaly, Kwieciena a Konieczného co dočinění s dalším elitním umělcem světového formátu, který pochází ze země našich milých severních sousedů. Jeho nekonečný dech mu dovoluje vytvářet nebývale pevné a výrazově komplexní fráze, kterými se tímto hlásí k roli boha Wotana. Čarovala i Elena Pankratova jako Senta, i když je pravdou, že bych si pro danou roli ideálněji představoval spíše pěvkyně typu Pieczonka, Nylund či Strid. V kombinaci s orchestrální výbušností dirigenta byla ovšem Pankratova sopranistkou na pravém místě a zejména díky ní vyzněl závěr celého díla nepopsatelně mrazivým způsobem.

V Bludném Holanďanovi je dostatek prostoru i pro roli Delanda, kterou ztvárnil univerzálně dokonalý Georg Zeppenfeld a Erika, jehož velmi přesvědčivě podal tenorista Tomislav Mužek. Netuctový hlas tohoto chorvatského umělce byl výborně zvoleným prvkem a adekvátním doplňkem představení, na které se bude vzpomínat až do sezóny příští, kdy se v Semperoper Wagnerova opera opět uvádí a to v dalším nadmíru atraktivním obsazení. Těšme se a sejděme se tam!