Iain Paterson jako Bludný Holanďan ve Frankfurtu nad Mohanem

01.06.2017

© Barbara Aumüller - Oper Frankfurt
© Barbara Aumüller - Oper Frankfurt

Oper Frankfurt patří mezi prestižní evropské scény, divadlo se nachází ve městě, jež jakoby dýchalo z energie, kterou mu přináší řeka Mohan. Moderní architektura je zde ve vzácném souladu s historií, a tak se i Alte Oper Frankfurt, ve které dnes již běžný sezónní operní repertoár nenaleznete, vyplatí navštívit alespoň zvenku.

Nová scéna je samozřejmě uzpůsobena ruchu obrovitého moderního velkoměsta, a proto návštěvníka nemůže zaskočit strohý účelný design kladoucí důraz na praktičnost. Temně modře laděný dynamicky navržený interiér se zdá být ideálním místem pro zajímavá operní představení. V tomto duchu lze hovořit o obnoveném nastudování Wagnerova Bludného Holanďana. V pořadí dvanácté představení hudebně nastudoval zkušený Sebastian Weigle (původně Bertrand de Billy) a hned na počátku je nutno říci, že svému Frankfurter Opern- und Museumsorchester vládne pevnou rukou a přísnými tempy, která z díla, jež plyne bez přestávky, utvořila úžasně ucelený a kompaktní dojem. Zvuk zdejšího ansámblu je čistý a vybroušený, náležitě zní všechny nástrojové skupiny, smyčce vzduch hřejí, žestě jej poté krájí. Výborně zněl i sbor pod vedením Tilmana Michaela.

© Barbara Aumüller - Oper Frankfurt
© Barbara Aumüller - Oper Frankfurt

Inscenace Davida Bösche (scéna Patrick Bannwart, kostýmy Meentje Nielsen, světlo Olaf Winter) je, tak jako je dnes dosti běžné, kombinací klasických prvků, odpovídající plně příběhu a nových vsuvek, které do představení vnášejí svěží vítr, překvapení a úsměv. Jak jinak hovořit o přítomnosti motorkářského gangu? Ke škodě představení to však nebylo, ba naopak. A vezme-li se v potaz výtečné obsazení, které dokáže s moderní koncepcí představení odpovídajícím způsobem naložit, odchází divák potěšena a nikoliv vyděšen.

© Barbara Aumüller - Oper Frankfurt
© Barbara Aumüller - Oper Frankfurt

Iain Paterson je jedním z nejvytěžovanějších barytonových mužů. A není se čemu divit, jeho hlas je v drtivé většině představení ozdobou večera, jako Holanďan se ujal kormidla neopakovatelně suverénním způsobem a dokázal beze zbytku, proč se objevuje na těch nejprestižnějších světových operních scénách. Báječně zněl i Andreas Bauer jako Deland. Hlas, který je mi novým objevem, zaujal svou jiskrnou barvou, pružností a bezchybnou technikou! Soprán Eriky Sunnegårdh v roli Senty zářil tam, kde zářit má. V úvodní scéně se sice jaksi kalibroval, v duetu s Patersonem však již zněl a zářil, jak se patří a právě tato scéna byla dechberoucím vokálním vyvrcholením celého večera. Tenorista Vincent Wolfsteiner (Erik) nemá jakékoliv problémy s výškami, dokáže je náležitě prodat a prosadit se. Problematický a méně zajímavý se zdá jeho hlas být v poloze střední. Jako by mu zde naopak jeho přednost v podobě síly překážela a nedokáže ji náležitě využít pro plné souznění s hudbou. Jak mladý tenorista Michael Porter v roli námořníka, tak mezzosopranistka Maria Pantiukhova jako Mary byli výrazově i pěvecky velmi dobrou dvojicí umělců, která nikoliv nevýznamným způsobem přispěla k výbornému dojmu z celého představení.

(představení 25.5.2017)