Recenze DVD: Barbara Hannigan a Stravinskij v plné kráse u labelu Accentus

17.05.2020

Jako čtyři pilíře domu lze vyjmenovat tým, který dal vzniknout tomuto. Nahrávací společnost Accentus (v čele je inspirativní producent Paul Smaczny), pěvkyni a komplexní muzikantku Barbaru Hannigan, režisérku Mariu Stodtmeier a hudbu nekonečně objevného Igora Stravinského.

Množství lidí, kteří se od počátku do konce podíleli na vzniku dvojalba, které se mi dostalo do rukou, je až neuvěřitelné, pro nezainteresovaného člověka jde o bláznovství, pro milovníka hudby, zpěvu, filmu a divadla obecně jde ovšem o dar. Kvalita je zde na prvním místě, při pohledu na umělecký život Hannigan to nejde ani označit jinak. Na počátku byla sopranistka jako mladá interpretka role Anne Truelove (nádherné příjmení, co říkáte) v díle zvané The Rake´s progress (Život prostopášníka - ošklivý překlad, každý by měl zvážit, zda používat) z roku 1951 (slaboduché libreto pánové Auden a Kallman), na konci, tedy v roce 2018, kdy se ve švédském Göteborgu nahrávalo, byla sopranistka dirigentkou celého díla.

Na celý opus se lze dívat ze dvou perspektiv. Jedna jej obdivuje jako komplexní dílo obsahující veškeré člověku dostupné umělecké složky a je natolik neobyčejné, že jej je vhodné a záslužné uvádět, druhá jej ovšem může popsat jako alarmující pitomost nezasluhující jakékoliv pozornosti. Leckdo se ovšem zastaví v půli cesty a potvrzuje, že je hudba Igora Sravinského nádherná a jediné, co ji kazí, je celý příběh.

Některá hudebně-vokální čísla jsou úchvatná, vypíchnout lze samozřejmě scény Anny a Toma, Stravinského hudba je z celkového pohledu, a abych zde použil vhodné přídavné jméno, napíšu že příjemně stravitelná, obdivovatel rytmů, čistých nástrojových akcentů i výrazových tvarů si vše užije naplno. Pohled na isncenaci Linuse Fellboma - jde vůbec o inscenaci (?) - koncertní provedení s kostkou a pěvci přímo před publikem a Barbarou Hannigan a orchestrem za nimi, je dobrý, ale nic víc. Divadlo na scéně provozují samotní pěvci s minimem rekvizit a jaká to radost, že si Hannigan v rámci svého Equilibrum doslova pinzetou vybrala Williama Morgana (Tom), jenž je tenorem první třídy a jeho hlas je ukázkou vokálního zdraví, krásy a šarmu a zejména Aphrodite Patoulidou (Anne), sopranistku, jejíž krása hlasu snese srovnání s krásou hvězd na letní obloze! Fenomenální hlas se všemi atributy půvabu v pravém slova smyslu. Skvostný tah ze strany Hannigan a platí zde jednoznačně, že si zde rovný rovného hledal a také našel. Velmi pěkným hlasem zpívá ovšem i John Taylor Ward (Nick Shadow) a úspěšně se k němu připojili i Kate Howden (Baba) a Ziad Nehme (Sellem). Tým to mladý, tým to dravý a v celkovém složení velmi atraktivní.

Je otázkou, zda si excelentní dokumentární film Taking risks, který připravila Stodtmeier, pustit před samotnou operní inscenací jako vstup do celé problematiky produkce nebo jako závěr, tedy jako bonusové zhodnocení a definitivní zanesení světla do celého procesu. Zvolil jsem první možnost. Jak dokument, tak celé provedení (s kamerou zkušeného Michaela Beyera) mne ovšem natolik přitáhlo a zaujalo, že jsem si hodinový film pustil i po zhlédnutí opery, a tedy celkem dvakrát - a původní volba tak vzala za své. Toto je i finální zhodnocení a největší možná pocta všem zúčastněným stranám. Je to tak perfektně provedeno, že se celému albu ve finále pověnujete mnohem déle, než jste původně plánovali. Velké bravo Barbaře Hannigan, která odvedla fantastickou práci při celé přípravě a provedení. Jako dirigent - žena se absolutně osvědčila a nadchla a těším se, že z ruky této přitažlivé dámy uslyším v rámci divadelní inscenací a koncertních provedení další instrumentální exhibici. Je to dirigentka, která by se tohoto řemesla měla držet. Hlavně ať ale i dále zpívá.