Valkýra v Hamburku s Lise Lindstrom v roli Brünnhildy, diriguje Kent Nagano

19.11.2018

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Letos je tomu již 10 let, co se na pódiu slavného operního domu v Hamburku, který zdobí pamětní deska s upomínkou na působení Gustava Mahlera, odehrála premiéra Valkýry, resp. celého Prstenu Nibelungova v režii Clause Gutha. Obraz pořízen nebyl, zvukový záznam však ano. Zavzpomínat si tak na tuto dobu můžeme díky labelu OEHMS, jenž zachytil práci dirigentky Simone Young a pěvce, jakými jsou Falk Struckmann (Wotan), Deborah Polaski (Brünnhilde) či Christian Franz (Siegfried).

Kenta Nagana jsem zažil při dirigování Valkýry dvakrát v Mnichově, hamburské představení bylo tedy v pořadí třetí a jsem rád, že jsem si takto oživil vzpomínku na dirigenta, který dokázal oslovit zcela odlišným způsobem, než mnichovský pokračovatel Kirill Petrenko. Nagano není tak exponovaný, dokáže se ovládat, neznamená to ovšem, že by nedovedl strhnout. Jeho představení jsou jaksi rozvážná, precizní a promyšlená. Petrenko je více energický, spontánní, vybičovaný do extáze. Srovnávat dva orchestry ve větším časovém odstupu (5 let) není jednoduché. Jak těleso mnichovské, tak ansámbl hamburský (Philharmoniker Hamburg) zněl tak, jak si představuji zvuk orchestru Richarda Wagnera (paradoxní je, že si jej nepředstavuji tak, jak zní v Bayreuthu). Zvuk hamburských byl tedy jedním z elementů, který z provedení udělal velkou událost. Pro lepší orientaci v místních orchestrálních tělesech ještě uveďme, že v tomto úchvatném městě působí i Hamburger Symphoniker (kam nastupuje Sylvain Cambreling poté, co zemřel Jeffrey Tate) a NDR Elbphilharmonie Orchester (kde Thomase Hengelbrockka vystřídá Alan Gilbert).
© ElegantClassics
© ElegantClassics

Zpět ale k Valkýře. Režisér Claus Guth nepřevedl mnoho toho, o čem by stálo psát. Lze mluvit o běžném prvním i druhém dějství. Nicotná a spíše legrační než zajímavá úvodní scéna třetího aktu (blázinec namísto skály s bojovnicemi Valkýrami) spíše rozmrzela, než upoutala. Do normálních kolejí se naštěstí opět představení vrátilo zbytkem tohoto závěrečného dějství. Dobrou práci odvedl tým ostatních: Christian Schmidt (kostýmy) a Michael Bauer (světla).

Zpívalo se tedy jak? Robert Dean Smith je zabarvením svého tenoru v podstatě unikát. Jeho hlas nepatří k velkým, cihly ze zdí nepadají tak, jako u Stuarta Skeltona, Stephena Goulda či Andrease Schagera. Působí však exoticky, charakteristicky venkovsky a přitom dokonale ukázněně a zpěvně. Výborný Siegmund! Pohledným dvojčátkem mu byla Jennider Holloway. V roli Sieglindy debutovala teprve loni právě v Hamburku, její výkon však již nyní patřil ke zkušeným, originálním, promyšleným a výrazově velmi exaltovaným. Její hlas ozdobil všechna tři jednání. Alexander Tsymbalyuk také zpívat umí. Je rovněž umělcem mladší generace, jako Hunding dokázal prodat vše - od svého působivého jevištního vzhledu po zpěv. Na scéně též mladistvě působí Lise Lidstrom. Její velký soprán je pro roli Brünnhildy perfektně napsaný a výrazově trefný. Nenašel jsem frázi či úsek, ve kterém by sopranistka nezněla jinak než perfektně. Až za tisíc let nastuduje Ring Národní divadlo v Praze, proč o spolupráci nepožádat právě tuto výraznou umělkyni. Bohyně přeci nestárnou - věk nebude překážkou. John Lundgren mě nedávno naštval tím, že Wotana zpíval v Mnichově - pro vysvětlení však dodávám, že kvůli tomu, že zaskakoval za Wolfganga Kocha, právě jehož jsem doufal, že konečně uslyším. Lundgrenův projev v této roli je mi znám již z loňského Bayreuthu a stejně jako v Mnichově, tak i v Hamburku se uvedl pěkným a plnohodnotným výkonem, jenž stojí za poklonu. Kdo neslyšel Fricku zpívat Mohoko Fujimuru, neví, jak zpívá Japonsko. Tato zkušená a vyzpívaná pěvkyně je vzorovým reprezentantem svého národa a je nutno jí popřát, aby jí hlas ještě mnoho dalších let sloužil tak, jak jej nyní slýcháme na mnoha světových scénách. Nebyli jste v Hamburku? Jeďte! Budete nadšeni jako já.

www.staatsoper-hamburg.de

© ElegantClassics
© ElegantClassics