Tři velká „S“ světové opery v Soumraku bohů s Thielemannem v Drážďanech - Schager, Stemme, Struckmann

01.11.2017

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Ještě než se drážďanská Semperoper se začátkem roku 2018 vrhne do kompletního provedení Wagnerova Prstenu Nibelungova ve dvou ucelených provedeních, jsou na přelomu října a listopadu na této scéně uvedeny samostatné večery Soumraku bohů. Navazují tak na provedení všech tří předcházejících částí Prstenu v minulých letech. Připomeňme, že se na této scéně tetralogie jako celek naposledy uváděla v roce 2010, kdy jaksi zbaběle z role šéfdirigenta utekl Fabio Luisi a nechal tak ve štychu nejen Ring. Konkrétně Soumrak bohů místo něho tenkrát dirigoval Jonas Alber. Ujal se i Zlata Rýna, zatímco Asher Fisch řídil Siegfrieda a John Fiore zcela fantasticky Valkýru. Vůbec nejnáročnější operní roli ze všech, tedy Siegfrieda v Siegfriedovi, tenkrát velmi dobře zpíval Alfons Eberz. Od té doby, jako by se po něm země slehla. Snad se ještě někdy publikum dočká a jeho zajímavý hlas ještě uslyší.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Rakouský tenorista Andreas Schager se brzy objeví v Praze a bude součástí večera, v nemž zazpívá roli Siegmunda v koncertním provedení prvního jednání Valkýry. Tuto roli jsem od něho slyšel ztvárnit v divadelním představení dvakrát a jak v Lipsku, tak ve Wiesbadenu byl fantastický. Výjimečný je tento pěvec i v roli Siegfrieda. Zde jsem jej v opěře Siegfried zažil kromě dvou uvedených scén ještě v Berlíně. Vždy to byl nezapomenutelný zážitek. Jako Siegfried v Soumraku bohů bylo nynější provedení po tom ve Wiesbadenu druhé a opět musím říci, že nezapomenutelné. Pokud bychom se chtěli nechat strhnout nepříliš vypovídajícími hesly, jako "Nejlepší wagnerovský pěvec současnosti", jak říká naše Národní divadlo ve svém propagačním materiálu na Schagerovo vystoupení v Praze, připomínám, že je zde Stephen Gould. Schager je fenomén a pěvec vrcholných kvalit, jehož doslova hltám a jehož představení navštěvuji, kdykoliv je to možné, nic to však nemění na faktu, že Gould (u jehož jména pro "fajnšmekry" uvádím, že v létě roku 2018 bude zpívat Siegmunda v Bayreuthu - dirigovat bude Plácido Domingo) stojí ještě o stupínek výše! A nezapomínejme na další jména. Johan Botha už mezi námi sice není, ale je tu Peter Seiffert. A šlo by jmenovat další... Tolik tedy k prvnímu "S".

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Druhým "S" je Nina Stemme. Nezaměnitelný hlas této sopranistky zní úchvatně, kdykoliv letí z jejích úst. Její oblíbenost mezi operními domy a jejich návštěvníky je záviděníhodná a obdivuhodná. Univerzálnost repertoáru je její velkou zbraní. Jako veleúčinná zbraň pak i v Semperoper působila v roli Brünnhildy. Třetím "S" je legenda jménem Falk Struckmann (Hagen). Neexistuje večer, ve kterém by ze sebe při zpěvu nevydal vše. Je ztělesněním pěvecké inteligence, síly a propracovaného vokálního umění. Jeho barva hlasu je tak specifická, že ji nelze v žádné hlasové poloze s materiálem jiného pěvce zaměnit. Toto je ostatně úžasné i na Adamu Plachetkovi.

Iain Paterson (Gunther) sice na začátku svého příjmení písmeno "S" nemá, jeho vznešeně se nesoucí hlas má však atributy výše zmíněných špičkových pěvců též a spolu se zkušeným Albertem Dohmenem (Alberich) byl vlastně v tomto večeru dalším pěvcem, který má za sebou množství operních večerů, ve kterých se v rámci Prstenu Nibelungova představil jako Wotan. Tři Wotanové takto na jednom místě se nevídají příliš často!

Publikum nadšeně aplaudovalo i Waltrautě mezzosopranistky Christy Mayer, jejíž výstup s Ninou Stemme v prvním jednání patřil ke grandiózním okamžikům večera. Role Gutruny byla výborně zahraná i zazpívaná elegantní Edith Haller. Jörn Hinnerk Andresen připravil k adekvátnímu výkonu sbor, zatímco Christian Thielemann se svou Staatskapelle Dresden opět ukázal, proč se o něm hovoří jako o nejautentičtějším dirigentovi Prstenu těchto ale i mnohých příštích let. Během večera se z čistě hráčského pohledu našlo několik divočejších míst, celkově ale hrála Staatskapelle opět úžasně.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Inscenace Prstenu Nibelungova v podání režiséra Willyho Deckera (koprodukce s Teatro Real v Madridu) má své kvality i slabiny. Soumrak bohů dle mého názoru spolu se Zlatem Rýna patří k té horší části, úchvatná je ovšem Valkýra, velmi dobrý pak Siegfried. Celkově však patří nastudování této tetralogie k úspěšným a povedeným.