Recenze CD: Gustavo Gimeno a Orchestre Philharmonique du Luxembourg hrají Stravinského a Debussyho u Pentatone

11.01.2019

Gustavo Gimeno se narodil roku 1976 ve Valencii, k srdci mu přirostly bicí nástroje, od roku 2012 je ovšem plnohodnotným dirigentem, jako asistent Bernarda Haitinka v Amsterdamu dostal zcela jistě tu nejlepší životní lekci. Nyní je uměleckým ředitelem Orchestre Philharmonique du Luxembourg, brzy jej však čeká další zajímavé angažmá, dohodl se symfonickým orchestrem v Torontu.

Nahrávací společnost Pentatone v angažování Gimena s filharmonií z Lucemburku našla cestu k prezentování instrumentálního ansámblu, který není oposlouchán a který není na kdo ví jakém výslunní. Zajímat tak může objevitele a posluchače, kteří rádi srovnávají. Nespočet nahrávek ze všech koutů světa je v dnešní době úžasnou procházkou v čase, v tradici jednotlivých orchestrů i mužů, kteří si dali za cíl, proměnit studený výtisk partitury, ve žhavý program - ať pro posluchače v sále či pro Ty, kteří živá provedení kombinují s poslechem hudby doma se sklenicí vína v ruce.

Gimeno se tak již postaral o zajímavý snímek Mahlerovy a Brucknerovy 4. symfonie, o orchestrální smršť na disku, věnovaném Ravelovi, a o v pravdě ruské hody v podobě Šostakovičovy symfonie první. Předposlední disk byl věnován Claudu Debussymu, poslední dvojdisk je opět mířen k zlatému východu - naplněn je hudbou velikána Igora Stravinského.

Co poslech samotný? Konkurence je největší samo sebou ve věci Svěcení jara. Provedení je v Gimenově balení svěží a hbité, k tomu nejzajímavějšímu, co lze nyní na trhu nalézt (Ančerl, Currentzis, Solti, Dutoit, Boulez - kéž by vznikla nahrávka s Jakubem Hrůšou!) mi ale chybí trochu osobitější vřavy, náznak extrémního napětí až šílenství, Gimeno jakoby šel na jistotu a zůstal trochu při zemi. V tomto směru mi přijde zajímavější nahrávka, kterou si Pentatone sám sobě trochu konkuruje. Tu pro tuto nahrávací společnosti teprve před třemi lety s Houston symphony nahrál jen o rok mladší chlapík Andrés Orozco-Estrada. Filharmonikové z Lucemburku se ovšem činí a hrají přesně a poutavě. Pohřební píseň (teprve druhá nahrávka po té premiérové od Riccarda Chaillyho) je zahrána citlivě, Hra v karty přímo nadchne svou strukturou a rytmem, koncert v D "Basel" je vytříbenou ukázkou hráčských sólových kvalit a Agon z roku 1957 je snímkem, který si pro svou neopakovatelnou expresivitu zaslouží velkou poklonu.

Disk s hudbou Clauda Debussyho, k jehož stému výročí Gimeno posluchačům připravil Moře, Obrazy a Šest antických epigrafů, je průkazným prvkem toho, že povedený disk Ravelův nebyl jen náhodou, co se do kvalit interpretace francouzského repertoáru týká. V sále Filharmonie v Lucemburku si dali velmi záležet na celkovém vyznění orchestrálních barev. Hudba strhne jak jako celek, tak jako přiblížený pohled na hru jednotlivých nástrojových skupin a samostatných sólových nástrojů. I zde španělský reprezentant dirigentského umění drží skladatelovu partituru pevně v rukou a přináší nám ji na stříbrném podnosu tak, jak od dirigenta s jeho uměleckým životopisem očekáváme.

www.pentatonemusic.com