Sopranistka Brigitte Geller jako císařovna ve vizuálně a vokálně úžasné Ženě bez stínu Richarda Strausse v Landestheater Linz

22.12.2017

Photographer © Norbert Artner
Photographer © Norbert Artner

Do Lince můžeme již po několik let zajíždět do tzv. Musiktheater, jenž je zaslouženou chloubou Landestheater Linz. Vedle moderního designu, který náležitě zapadá do vizuální podoby životem překypujícího, avšak přemírou turistů stále ještě netrpícího hornorakouského města, se zde můžeme setkat s báječnou akustikou, která je přívětivá jak k hlasům pěvců, tak k orchestru a tím samozřejmě i k divákům.

Prosincové provedení Ženy bez Stínu Richarda Strausse bylo shodou šťastných okolností třetím v pořadí, které jsem měl v letošním roce možnost slyšet. Po představeních v Lipsku (Ulf Schirmer) a v Mnichově (Kirill Petrenko), jenž se nesla ve znamení obsazení pěvci, kteří jsou všeobecně zařazováni do prvoligové kategorie, a jejichž světový věhlas je z významné části založen právě na německém repertoáru, bylo představení v působivém hornorakouském městě na Dunaji obsazeno umělci, jejichž hlasy jsem dosud neměl možnost poznat, dokonce jsem se nikdy nesetkal ani s jejich jmény. Operní svět je ovšem tak široký, že se tomu nelze divit.
Photographer © Norbert Artner
Photographer © Norbert Artner

Pěvecká úroveň představení ovšem zajistila, že jména šestice účinkujících pěvců nebudu chtít již nikdy zapomenout. Tři pěvce pak lze rovnou zařadit mezi elitní řady těch, které jsem slyšel v představeních uvedených výše, a bez jakýchkoliv diskusí by mohli být součástí lipského i mnichovského obsazení.

V první řadě je to švýcarská pěvkyně Brigitte Geller, jejíž zkušenosti v operním i písňovém oboru jsou obrovské a je jen mým nedostatkem, že jsem se s jejím ryzím uměním dosud nesetkal. Naštěstí se tak stalo nyní a já mohl sopranistku zastihnout v největším rozkvětu jejích uměleckých sil. Jako císařovna vypadá, jako císařovna i zpívá! Její soprán je výborně veden. Technika byla evidentně vypilována v raném období, kdy se hlas usazoval a profiloval, a nyní jak sama pěvkyně, tak posluchač, sklízí ovoce. Vzrušující podtext jejího témbru, který je barevný, svěží a čistý, je v plném souladu s emoční stránkou jejího projevu. Obsah slov odpovídá hlasovému sdělení. Výšky jsou jiskrné, otevřené a sebevědomé. Jejich intenzita není na úkor kvality, a pokud chtějí, hravě se přenesou přes orchestr. Je-li to naopak třeba, plně s ním souzní a jsou jiskřivým elementem, který celkovému zvukovému obrazu dodává prvky výjimečnosti. Geller též mistrně zachází s hlubokými tóny. Jsou-li její ozdobou výšky, ve stejném smyslu lze hovořit i o jejích ostatních polohách. Pěvkyně je vždy nad věcí, intonačně jistá a evidentně ideálně vyzpívaná. Kupříkladu "Vater, bist du´s?" bylo z říše snů. Pokud bych si měl vybrat z trojice císařoven, které jsem ve třech představeních v krátké době po sobě viděl a slyšel, nebyla by to Erika Sunnegardh, nebyla by to Ricarda Merbeth, byla by to Brigitte Geller, kterou bych si pro vysněné čtvrté provedení zvolil. Láska na první pohled! Tím ovšem světovost nekončí.
Photographer © Norbert Artner
Photographer © Norbert Artner

Výbornou kolegyní byla pro Geller mezzosopranistka Katherine Lerner. Ve velmi náročné roli chůvy předvedla velmi komplexní hlasové i herecké kreace. Její hlas je mohutný a magickými nuancemi podbarvený. V Linci bude brzy zpívat Brangenu v Tristanovi a Isoldě a studuje-li roli Fricky pro Zlato Rýna a Valkýru, máme se nač těšit. Slibným hlasem, ale zatím ne zcela hotovým, je ten, který patří sopranistce, jejíž jméno zní Miina-Liisa Värelä. Není-li hotov, neznamená, že brzy nebude. Naopak. Umělecký potenciál je u ní velký, hlasový fond též. Vládne projevem, který dokáže zaujmout. Ze všech tří pěvkyň má pro mé uši ale nejméně zajímavou barvu hlasu. I ta se však bude měnit a zrát. Již teď byla pěvkyně od diváků odměněna velkým potleskem a není divu. Její výkon v roli barvířky byl velmi profesionální a přinesl okamžiky, které by rozhodně stály za zopakování.

Photographer © Norbert Artner
Photographer © Norbert Artner

Pěvce typu, jakým je Heiko Börner, mám velmi rád. Odvaha zpívat celým tělem, nešetřit na palivu a předat ze svého nitra vše, co se v něm ukrývá, to je přístup tenoristy, který zpíval císaře. Heiko Börner na posluchače přímo chrlí svou energii! A není to jen síla jeho hlasu, která zaujme. Jeho zpěv je kultivovaný a procítěný. Jsou to kovově znějící otevřené výšky, které připoutávají naši pozornost. Zvolená role je pro něho jako dělaná a pěvec se v ní našel jak ve vyjádřením psychologického aspektu postavy, tak pojetím čistě pěveckým. Nejedno náročné místo skrývá role Baraka, která byla svěřena slibnému Michaelu Wagnerovi. Zvládl ji velmi dobře a dokázal být další velmi věrohodnou obětí kouzel, která na něho nastražili Strauss i jeho libretista Hofmannsthal.

Photographer © Norbert Artner
Photographer © Norbert Artner

Při práci dirigenta Marca Reibele si nešlo nevšimnout hedvábných smyčců houslí, které byly umně namíchány se smyčci hlubokými. Bylo skutečnou radostí, poslouchat jejich báječnou souhru. Ostatně Bruckner Orchester Linz je technicky i umělecky vyspělým symfonickým tělesem, pro který byla monumentální Straussova partitura splnitelnou a plně splněnou výzvou. Obrovitá škála dynamiky, která nás provázela od začátku do konce, byla doplněna o hororové odstíny a mysteriózní výkřiky žesťových nástrojů a to ve službách partitury a nikoliv účelového efektu. Hudba Ženy bez stínu obsahuje enormní kontrasty spočívající jak v plně komorní hudebním vyjadřování, tak v extrémně burácivém řádění všech nástrojových skupin v jeden okamžik. Sóla byla vydařená, plné orchestrální tutti díky nadanému dirigentovi též. Podobná slova lze říci o plně koncentrovaném výkonu Sboru zemského divadla v Linci pod vedením sbormistra Martina Zellera.

Photographer © Norbert Artner
Photographer © Norbert Artner

Inscenace Hermanna Schneidera patřila k tomu nejlepšímu, co jsem v letošní sezóně viděl. Lze si jen postesknout, že si ji nevyhlédl třeba Unitel, a že tak nebude přístupna širšímu publiku. Fantasticky vypadající scéna z rukou Falka Herolda nabídla nepřeberné množství příležitostí k práci s pěvci a doprovodnými dějovými myšlenkami. Divákovi k Straussově hudbě nabídla vše, co si lze v rámci jednoho z nejmodernějších evropských divadel představit. Plně využila své rozlehlosti a působivých jevištních efektů, neotřelých a zajímavých videoprojekcí. K výtečnému pěveckému a orchestrálnímu zážitku se tak přidal i vizuální! V malém Linci se tak skutečně dějí velké světové věci!

Photographer © Norbert Artner
Photographer © Norbert Artner