Žena bez stínu s Jennifer Wilson v Lipsku

27.04.2017

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Stefan Zweig ve své knize Svět včerejška popisuje Huga von Hofmannsthala jako "velký zázrak rané dokonalosti" a "velkolepého génia...který se zapsal do věčných análů německé řeči", který udivoval svou "úžasnou znalostí života před životem". I na toto tvrzení si může posluchač udělat svůj vlastní názor při poslechu opery Žena bez stínu. Richard Strauss spolu se svým nezastupitelným libretistou stvořil dílo, jež Praha sice ještě neuvedla, můžeme jej však zhlédnout v jiných nedalekých centrech evropského operního dění. Jmenujme kupříkladu Mnichov a Vídeň, v nedávné době též Lipsko.

Právě z posledně jmenovaného města pochází inscenace maďarského režiséra Balásze Koválika (Heike Scheele je autorkou scény, Sebastian Ellrich se postaral o kostýmy), která využívá veškerých moderních prostředků k tomu, aby z divadla odcházel posluchač omráčen. Nikoliv omráčen nevkusem a extrémem, nýbrž zdravou dávkou drzosti, šoku a stravitelné a pestrobarevné kontroverze nesoucí v sobě parametry vrcholné divadelní práce. Zhlédnout tak můžeme eroticko-pekelné spřežení, které veze císaře, velkolepě se měnící ruch velkoměsta v přepychový palác či přímý přenos televizního pořadu o vaření na obrovitou plochu obrazovky grandiózní televize, která se po roztržení plátna stává ložnicí, jež v následujících okamžicích puká a ještě více prohlubuje krizi mezi Barakem a jeho ženou.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Zpívalo se na velmi dobré úrovni. Nejvíce zaujala Jennifer Wilson. Americká sopranistka má krásný hlas mající svítivou zář ve výškách. Nepřehání s výrazem, výkon je vždy ve službách zpěvu. Umělkyně zná své možnosti a dovede jich náležitě využít. Velkým objevem byl tenor (opět Američan!) Roy Cornelius Smith. Témbr ve stylu Marcella Giordaniho je atraktivní jak svým zabarvením, tak svou intenzitou, která není na úkor techniky a naopak přesvědčuje svou expresivitou a intenzitou výrazu. Báječný výkon! Karin Lovelius zazpívala dobře chůvu, její výkon měl charisma a věrohodně herecky působila zejména ve druhém jednání. Franz Grundheber je ostřílený barytonista. Roli procítil zkušenostmi a stále čistě znějícím barytonem, jehož pevné linky se velice pěkně nesly celým prostorem lipského divadla. Švédská císařovna Erika Sunnegardh má publiku rovněž co nabídnout. Krom mladistvého vzhledu a přirozeného jevištního vystupování to je výborně školený hlas, který ji zdobí. Výškami se dokáže prosadit i přes orchestr hrající ve forte, pianissima jsou lahodná a příjemná. Sečtu-li a podtrhnu výsledný dojem z večera v Lipsku, opět to byl výrazný operní počin, za kterým se potenciálnímu divákovi vyplatí vyrazit, a to i kontextu s báječně hrajícím Gewandhausorchesterem a jeho vysoce erudovaným šéfdirigentem Ulfem Schirmerem.