Recenze CD : Věrný obraz umění houslistky Francesci Dego v koncertech Paganiniho a Wolfa-Ferrariho

01.04.2018

Zda v recenzi na nějaké CD více hovořit o interpretovi či o autorech děl, která interpret nahrál, je vždy těžkou otázkou a odpověď se na ni často nehledá snadno. Je zajímavé, že v případě Houslového koncertu č. 1 D dur, op. 6, jehož autorem je Niccolo Paganini (nedělejme si zde starost s chybou v psaní druhého "o" v křestním jméně skladatele, vždyť s naší diakritikou si ani v zahraničí také nedělají jakoukoliv starost), mám tendenci více myslet na houslistku, kdežto v případě Houslového koncertu D dur, op. 26 Ermanna Wolfa-Ferrariho, mám v hlavě spíše skladatele.

Vysvětlení je jednoduché. Dílo na druhém místě jmenovaného komponisty je pro mě dílem, které je komplexní, částečně virtuózně zdrženlivé, kompozičně vyrovnané a jaksi serióznější. Naopak Paganiniho tři a půl minuty dlouhá introdukce první věty, která by z díla mohla být bez potíží vyříznuta a vložena před jakoukoliv Rossiniho komickou operu hovoří jasně. To, co mi na díle až snad i překáží je v orchestrálním tutti permanentně používaný činel, který pak celkové hudební plochy, ve který není houslista přítomen, degraduje na úroveň skladeb nejnižšího uměleckého významu. Pokud nás chtěl Paganini tímto nástrojem doslova umlátit, povedlo se mu to dokonale. Pokud snad chtěl pouze zaměstnat o jednoho hráče v orchestru více, povedlo se mu to též, není však jisté, zda to takovýto hudebník či ostatní hráči v jeho blízkosti přežil. Konec však lehké jízlivosti. Paganiniho koncert má samozřejmě i své výrazné kvality, a to, jak se jich chopila italská houslistka Francesca Dego, je jednoduše řečeno vynikající. Její tón je robustní a přitom měkký, adagio espressivo je písní, která dává zapomenout na svět a v posluchači probouzí ty nejsmířlivější a nejniternější pocity. Toto nastává po první větě, která je nejdelší a krom již zmíněné provokující introdukce nabízí nesmlouvavý svět požadavků na technickou perfekci, hráčskou vyzrálost a souznění s orchestrem. Ta je v případě Dego samozřejmostí a na povrch a tedy i do posluchačových uší vyvěrá o to více, má-li tak obdobně umělecky vybaveného dirigenta, jakým je Daniele Rustioni. Na snímku mu City of Birmingham symphony orchestra zní svěže, zainteresovaně a přesně. Nepopsatelný lidsko-umělecký náboj, který rozhodně ve světě nahrávacího businessu nebývá samozřejmostí, zde příkladně v závěrečném rondu přeskakuje z dirigenta do orchestru a z něho pak na Francescu, kterou toto souznění vrcholí, a mi tak Paganinimu odpouštíme vše, co mu bylo tak drze vyčteno. Pro úplnost se ještě sluší dodat, konce první věty koncertu doslova zdobí senzačně zahraná a tentokráte i duchaplná kadence, pod kterou jsou podepsáni Émile Sauret a Salvatore Accardo. Zde ještě uveďme, že zaposloucháme-li se ku příkladu do nahrávky Paganiniho koncertu v podání slavného amerického houslisty Ericka Friedmana (1939 - 2004) z roku 1962, pochopitelně uslyšíme kadenci jinou a to přímo sólistovu. Doporučuji k porovnání, odlišnost v kontextu s Paganiniho partiturou je náramně vzrušující! Na záznamu Chicago symphony orchestra řídí Walter Hendl.

Zatímco byl Paganiniho houslový koncert nahrán v srpnu roku 2016 studiově, houslový koncert Wolfa-Ferrariho byl pro nahrávací společnost Deutsche Grammophon pořízen jako živý záznam v březnu roku 2017. Nahrávalo se v Symphony hall v Birminghamu technici a mistři zvuku mají zjevně natolik umu, že do záznamu i zde vtiskly vše podstatné, co od sólistky i od orchestru zaznělo. Jiná doba, jiné okolnosti vzniku, to jsou pochopitelně důvody, proč koncert, který německo-italský skladatel komponoval v hrůzných letech 1943-44 zní tak odlišně. Je to velké dílo, které by si zasloužilo, aby bylo jednak častěji hráno v koncertních síních a jednak aby bylo častěji nahráváno. Je velice chválihodné a záslužné, že si Francesca Dego pro svůj debutový disk s orchestrem vybrala právě tento opus. Posluchačsky je velmi přístupný, obsahuje mnoho kompozičních originalit a lze si jej bez pocitů únavy pouštět opakovaně. V každém následném poslechu je možné nalézt cosi v předchozím poslechu dosud neobjeveného. A v tom kromě sólistčina vybroušeného nadhledu a mistrovství tkví jeho kouzlo. Pozoruhodným klenotem tohoto kompaktního disku je i nástroj, na který sólistka hraje. Jeho stvořitelem z roku 1697 je Francesco Ruggeri z Cremony a opravdu, ale opravdu musím říct, že bych jej chtěl mít doma.

www.francescadego.com

www.danielerustioni.com