Premiéra Fidelia ve Stavovském divadle v režii Very Nemirove

23.09.2018

© David Sedlický
© David Sedlický

Ve Stavovském divadle v Praze se v sobotu 22. září z hrdel veskrze zahraničních pěvců rozezněl zpěv, který pro svou operu Fidelio do své překrásné hudby zakomponoval unikát jménem Ludwig van Beehoven. Chvályhodný záměr Národního divadla připravit v České republice kvalitní provedení tohoto velkého díla se vydařil. Komentovat, rozporovat a kritizovat se dá ovšem vždy, nejinak to je i nyní. Pojďme na to.

Bulharská režisérka Vera Nemirova (1972) je v divadelním světě vyhlášeným jménem. O tom, že umí dělat divadlo, není sporu. Její práce, při níž využívá scény, dějové linky, hudby i pěvců jí funguje, s jednotlivými umělci dokáže pracovat individuálně a najít v nich právě ten potenciál, který je prostředkem k dosažení cíle. Tak byl kupříkladu báječně do "rozehrané hry" vtažen Florestan, s jehož zdrcenou a rozervanou duší, jež až do samého závěru nemohla najít pokoje, se snad pracovalo ještě více než s tou, která patřila postavě hlavní. Zajímavě byl vykreslen vztah Marceliny a Jaquina.

© David Sedlický
© David Sedlický

Krom toho, že mívá paní Nemirova ve svých inscenací nápady velmi dobré, objevují se i takové, které lze bez váhání označit za přiblblé. V pražském nastudování Fidelia to byl vyloženě kolaps v podobě polonahého chlapíka vybaveného stuhou omotanou kolem hrudi. Jeho matička Země, vyvrhla z hlubin, aby svou polnicí ohlásil příjezd Fernandův. Stuha byla spojnicí s Leonorou, která ji v nepředstavitelně nudném a bezradném úvodu použila k zamaskování svého ženství. Bujaré veselí v závěru opery, které bylo podpořeno slavnostně oděnou společností držící v ložích sklenku vína, bylo snad až parodií. Překvapení též vzbudil i okamžik, kdy Leonora zírajícímu Pizzarovi prudkým obnažením své hrudi dokazuje, že je ženou a nikoliv mužem. Vždyť přesně to samé bylo vidět před deseti lety v podání té samé umělkyně v Curychu. Diener si ovšem tenkrát dovolila být na pár okamžiků zcela nahá. Opakování je matkou moudrosti, zde ale skutečně nemohlo být vymyšleno něco jiného? Scéna a kostýmy Ulrike Kunze nevybočily z jakéhokoliv běžného divadelního formátu. Lze je popsat jako účel splňující a funkční. Zároveň ale nebyly příliš poutavé ani originální a výsledek je tedy neutrální.  

© David Sedlický
© David Sedlický

Je to přesně deset let, kdy německá sopranistka Melanie Diener zdobila inscenaci Fidelia v již zmíněném Curychu (dirigent Bernard Haitink, režie Katharina Thalbach). Naposledy jsem ji slyšel zpívat Sieglindu před šesti lety v Berlíně (koncertní provedení Valkýry). Její hlas byl tehdy na svém vrcholu, nyní již původních kvalit nedosahuje. Z tohoto pohledu by mohl být zajímavější výkon Manuely Uhl (zpívá druhou premiéru), která je, dle toho, co od ní slýchám, na vrcholu právě nyní. Daniel Frank v roli Florestana předvedl svůj charakteristicky obsažný témbr. Sytost jeho hlasu se ve výškách neztrácí, nejpěkněji ovšem zní v poloze střední. Výtečně obsazen byl Don Pizzaro, rakouský basbarytonista Sebastian Holecek prokázal, že ve svém oboru patří k tomu nejlepšímu. Jak zpěvem, tak ovšem i herecky zaujal Rocco v podání Olega Korotkova. Role mu bez výhrad sedla, sebejistá byla ovšem i jeho vokální stránka výkonu. Velkou radostí byl poslech čistě znějícího a nádherně se nesoucího sopránu německé sopranistky Felicitas Fuchs. Na stejnou úroveň lze ovšem pasovat i Jaquina. Toho nastudoval a vzorně přednesl Josef Moravec, tenorista, který může být ve svém oboru skutečně zván tenorem. Spíše drobnou roli Dona Fernanda zpíval rakouský pěvec Paul Armin Edelmann a i jemu se večer vydařil dle představ.

© Hana Smejkalová
© Hana Smejkalová

Dirigent Andreas Sebastian Weiser připravil Orchestr Státní opery dobře. Našel jsem v něm Beethovena a to je dobré znamení. Svou část chvály si svým způsobem ovšem zaslouží i Sbor Státní opery, s kterým pracoval sbormistr Adolf Melichar. Byli to však zejména pěvci, kvůli kterým bych si pražského Fidelia klidně rád zopakoval.  

© Hana Smejkalová
© Hana Smejkalová