Fidelio se Simone Young v Bavorské státní opeře v Mnichově

10.10.2016

Fidelio © W. Hösl, Bayerische Staatsoper (Anja Kampe)
Fidelio © W. Hösl, Bayerische Staatsoper (Anja Kampe)

V koprodukci s Anglickou národní operou se na začátku letošního podzimu třemi představeními vrací Bavorská státní opera v Mnichově k provedení opery Fidelio Ludwiga van Beethovena. Inscenací tohoto překrásného díla nebude nikdy dost a je mnou velmi vítáno, že se režisér inscenace, Španěl Calixto Bieito (1963), pustil do inscenace v původním znění z roku 1814, která na počátku uvádí předehru Leonoru III a před finálem též Molto adagio ze smyčcového kvartetu op. 132. Ten je hrán smyčcovým kvartetem, které je na jevišti během svého přednesu postupně spouštěno a poté opět zpět vyzdvihováno v železných klecích, jejichž symbolika je více než jasná.
Bieito nás v průběhu večera, ostatně jak je u tohoto ne zcela vždy obecenstvem v klidu přijímaného režiséra zvykem, nenechává v klidu a svým výkladem a prací s jednotlivými pěvci nás nenechává na pochybách o tom, že by to nebyly nápady z jeho hlavy. Skutečně je originální a ač nelze s mnohou z jeho podsunutých myšlenek souhlasit, konečný výsledek je zážitkem, na který se do Mnichova vyplatilo vyrazit. Velmi dobře mu byla svou scénou nápomocna Rebecca Ringst a kostýmy Ingo Krügler.

Jako hostující dirigentka se hudebního nastudování ujala vynikající australská dirigentka Simone Young (1961), jež svými uměleckými výkony leckdy zastiňuje své dirigentské kolegy. Vzpomeňme například na Mistry pěvce norimberské z inscenace Vídeňské státní opery. Orchestr jí hrál pod rukama vřele a hbitě, smyčce byly šťavnaté jako nejsladší podzimní jablko. Skvělým způsobem se též nesla dřeva. Young orchestr držela tak, aby vynikly sbory. Udělala dobře, protože jim dopřála prostoru, který si zasloužily a velká pochvala tak putuje i ke sbormistru Sörenu Eckhoffovi.

Nebyl by to Calixto Bieito, kdyby na pódiu nenechal alespoň jednu postavu nahou či minimálně ve spodním prádle. Tentokrát to "odnesla" hlavní představitelka díla, výtečná Anja Kampe. Ta jako vždy plně využila svůj herecký potenciál a kromě svého těla vzorovým způsobem ukázala i soprán, který by jí mohla leckterá z kolegyň závidět. A jistě závidí! Scéna "Abscheulicher! Wo eilst duh in?" byla absolutně snovou záležitostí, která gradovala do poslední chvíle. Napětí v hlase nebylo na úkor krásného přednesu krytého dokonalým dýcháním. Umělkyni se právem dostalo ohromného aplaudování publika. Aniž to bylo zcela v souladu s mým očekáváním, báječným Florestanem byl Klaus Florian Vogt. Jsem rád, že byl nyní již poněkolikáté bez jakýchkoliv hlasových potíží a že svůj čistý přednes ověnčil i niterností svého projevu, která je v árii "Gott! Welch Dunkel hier!" tolik potřeba. Duet "O namenlose Freude" byl vrcholem večera, dva velké hlasy jej přednesly impozantním způsobem.

Na jevišti se samozřejmě objevily další krásné hlasy! Jedním z nich byl stále oblíbenější a nevšedně zabarvený basbaryton Günthera Groissböcka. Nepřehrával, ve své roli si byl vědom svých povinností a zároveň pevně ukázal své srdce. Velmi dobře se tak vcítil do role Rocca, jehož dceru Marzellinu výborně vokálně ztvárnila Hanna-Elisabeth Müller. Její soprán je čistý jako studánka, dokáže nadchnout i hlubokými polohami a její barva hlasu lehce připomíná témbr Lucie Popp. Co více k tomuto přirovnání dodat. Basista John Lundgren byl silně vyšinutý Don Pizzaro, jež se mi svým hlasovým projevem líbil snad ještě více, než jako Wotan v Siegfriedovi v Lipsku. Své kvality měli možnost ukázat a svou šanci plně využili tenorista Dean Power jako Jacquino a Torben Jürgens jako Don Fernando. Krásný večer v překrásném divadle, to byl Fidelio velkého Ludwiga van Beethovena.

(představení : 1.10.2016)