Fascinace Wagnerem - hlavně ale Schagerem ve Foru Karlín

28.10.2018

Fascinace Wagnerem je projekt a jako projekt jej je třeba hodnotit i při popisování dojmů z večera, na kterém zazněl. 25. října se ve Foru Karlín uskutečnila premiéra. Není mi známo, co se bude dít dál po již ohlášeném pokračování akce v hessenském Wiesbadenu v květnu příštího roku. Posluchači každopádně 26. října neprožili derniéru, což je dobře. Co se mé osoby týká, celkovým hodnocením je, že jsem rád, že jsem u toho v Praze byl.

Orchestr Státní opery Praha byl řízen Matthiasem Pletzbergerem, rakouským dirigentem, jenž se kromě řízení tělesa, které zrovna nevynikalo souhrou a wagnerovským zvukem, jak jej znám z divadel (což ovšem samozřejmě může být omluveno tím, že tento repertoár hraje velmi sporadicky a též tím, za jakých okolností se celý speciální večer odehrával ) ujal též aranžmá a celkového hudebního nastudování.

Začalo se předehrou k Rienzimu a hrdinovou modlitbou. Rienzi je společně se Stolzingem z Mistrů pěvců dvojicí rolí, ve které jsem Andrease Schagera na divadelních prknech neviděl, a tak jsem pochopitelně hltal každé slovo. Speciálně věnovaná pozornost se vyplatila a líbilo se líbilo! Schagerův hlas nebudu speciálně popisovat, dělal jsem tak v minulých šesti letech v dnes již nespočetném množství recenzí a je samozřejmě pravdou, že je jedním z nejzajímavějších hlasů současnosti, a to i z pohledu historie interpretace německé opery. Musím též přiznat, že mě zaujal i sólistický výstup Lidie Baich, který byl umě zakomponován a vizuálně včleněn do Fantazie na téma z opery Tristan a Isolda. Zvuk sólistčiných houslí byl příjemný a tajuplný a šel ruku v ruce s pohledem na umělkyni samotnou.

Doprovodný film nefilm byl součástí druhé části večera. Dávám-li na misky vah výsledek, který jsem viděl s tím, jak práci na celé záležitosti a její pracnosti popisuje samotný německý režisér Salcuk Cara, nevychází mi výsledek kladně. Salcuk Cara je ve svém řemesle očividně o několik stupňů níže než Schager v umění svém. Snad až na úchvatný záběr obrysu kovadliny s prolínajícím se pohledem vlka v pozadí toho nebylo příliš, co by oslovilo. Nechť není režisérovo hodnocení vnímáno vyloženě negativně. Skutečně zde porovnáváme špičku svého oboru (Schagera) s jedním z mnoha stovek svého oboru (Cara). Dobrá práce, toť vše. Tím hlavním, a tak to snad i mělo od samého počátku být, byl zpěv a ten stál, tak jako vždy u Andrease Schagera za to. Experiment kupáže Siegfrieda a Siegmunda do ojedinělé časové osy, tak jak ji neznáme z Prstenu Nibelungova, není nápadem nezajímavým, k nějakému velkému nadšení mě ovšem nestrhl.  

Photo © Národní divadlo Praha
Photo © Národní divadlo Praha
Photo © Národní divadlo Praha
Photo © Národní divadlo Praha