Evžen Oněgin - Inkinen, Pohl a Nylund v Semperoper Dresden

05.09.2016

Photographer : © Jochen Quast (Camilla Nylund)
Photographer : © Jochen Quast (Camilla Nylund)

Tomu, kdo měl možnost naživo zažít Tatianu v podání tak věhlasných pěvkyň jakými jsou Bulharka Krassimira Stoyanova, Lotyšky Maija Kovalevska a Kristina Opolais či Ruska Anna Netrebko, lze celkem snadno odpustit, že snad ani nehledá či spíše lépe řečeno, že ani neočekává, že by mohl najít uměleckou alternativu, která by se jim vyrovnala či dokonce přinesla cosi, co se u zmiňovaných pěvkyň nalézt nedá. V Drážďanech, kde měl Evžen Oněgin ve vysoce erudovaném a zdařilém hudebním nastudování nám velmi známého Pietari Inkinena svou nedávnou červnovou premiéru, na kterou bezprostředně na konci léta navazovala další dvojice představení této překrásné opery, bylo možno slyšet Finku Camillu Nylund. Její pěvecké mistrovství, osobní šarm a nepřehlédnutelná elegance v kombinaci s propracovaným hereckým projevem budiž definitivní odpovědí na výše uvedené zamyšlení. Dopisová scéna byla proklatě krásná, scéna závěrečná, ve které byl Nylund partnerem či spíše protivníkem Němec Christoph Pohl, byla výrazem a přímočarostí akce vyhrocena do krajnosti, a to na úkor jakéhokoliv uklouznutí mimo tón a orchestr.

Za mnou velmi očekávaného tenoristu Tomislava Mužeka musel v roli Lenského zaskočit dosud nepříliš ostřílený Roman Payer, kterému do kvalit polského tenoristy zbývá ještě mnoho práce a píle. A protože jinak velmi dobrá Anke Vondung v roli Olgy zůstala snad až příliš nespravedlivě ve stínu ústřední dvojice, stálo celé provedení, snad ještě spolu s Greminem výtečného basisty George Zeppenfelda, na jejích výkonech.

Photographer : © Jochen Quast (Camilla Nylund, Anke Vondung)
Photographer : © Jochen Quast (Camilla Nylund, Anke Vondung)

Německý režisér Markus Bothe spolu se svým týmem (Robert Schweer - scéna, Esther Geremus - kostýmy) takřka pohádkovým způsobem vykreslil příběh postav, které na jevišti žily svým vlastním životem, a zcela nenásilně zapadaly do průběhu děje, který plynul bez nejmenšího zaškobrtnutí. Při výstupu Triqueta (podmanivý Timothy Oliver) se smála většina publika a nesmála se pouze ta část, která se rozhodla, že bude zatrpklá předem. To už je snad ale spíše politování hodný životní postoj či dokonce nezáviděníhodná diagnóza. Překrásná inscenace plná venkova a romantických knížek. Velmi doporučuji vidět a slyšet!

(představení : 4.9.2016)