Recenze CD : Andrés Orozco-Estrada a Dvořák v podání Houston symphony

19.09.2017

Je chvályhodné a vzorové, že se společnost Pentatone v dlouhodobém horizontu věnuje zaznamenávání výkladů stěžejních děl symfonické literatury dirigenty mladší generace, kteří jsou však už nyní považováni za elitní zástupce svého řemesla. Mluvit můžeme o snímcích nedávno představovaného španělského dirigenta Gustava Gimena (1974), našeho báječně všestranného Jakuba Hrůši (1981) či kolumbijského maestra s (ne)lehce zapamatovatelným jménem Andrés Orozco-Estrada (1977). Nejen Jakub Hrůša, který s PKF pro Pentatone nahrál již tři velice zdařilé a umělecky vysoce hodnotné dvořákovské snímky, dostal důvěru k záznamu vrcholných děl našeho dvorního skladatele. Orozco-Estrada se pustil do pozdních symfonií a je to nejen pro českého zájemce o nahrávku z jiného světa poslech zajímavý.

Orozco-Estrada má za sebou funkci šéfdirigenta rakouského Tonkünstler Orchestra ze St. Pöltenu, je hlavním hostujícím dirigentem London philharmonic orchestra a hudebním ředitelem Houston symphony. Posledně zmiňovaný orchestr patří do řady těch amerických těles, jejichž význam a umělecké kvality jsou celkově neopodstatněně podceňovány, a nezbývá než doufat, že pravidelnou zájezdovou aktivitou po evropských zemích dojde k rozšíření většího povědomí o tělese, které má za sebou velice bohatou historii propletenou s aktivitou nespočtu světově uznávaných hudebních osobností.

V texaské Jesse H. Jones Hall for the Performing Arts Houston, tedy v koncertní síni, kde vznikl snímek Dvořákových symfonií a vybraných Slovanských tanců, nebylo záměrem vytvořit symfonický komplet tak, jak tomu bylo nedávno u počinu Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií. Mezi lety 2014 až 2016 byly pro hudební nosič SACD bez účasti publika zaznamenány "pouze" čtyři poslední vrcholné symfonie.

Mému uchu nejlépe vyznívá snímek symfonie č. 7 a symfonie č. 8, které mi zcela a bez výhrad vyhovují v rozměru dynamiky, tempa a jakési noblesní roztančené uvolněnosti, která je v kombinaci s vyspělou technikou hraní a báječnou souhrou nástrojových skupin reprezentativní ukázkou kvalit zámořského ansámblu. Co se zvukové stránky týká, struny mají zajímavý lesk, zní čitelně a svěže v orchestrálním tutti i v méně výrazově zatížených pasážích. I dle charakteru zvuku ostatních nástrojů lze usuzovat, že se podařilo zachytit atmosféru koncertní síně v její plné autentičnosti, a že se tak tato kvalitní digitální nahrávka stává ideální a snadnou náhražkou za účast na živém koncertě v USA.

Nevím, zda se ještě někdy vrátím k poslechu snímku symfonie deváté. Jakoby v ní chyběl život a uvolněnost, postrádám stoprocentní tempovou vyváženost, koncept a myšlenkovou ucelenost. Z čistě technického hlediska je zahrána výborně, máme-li však k dispozici takřka dokonale hudebně vytvarovaný odkaz Jiřího Bělohlávka, řekněme si, že právě v tomto případě vždy s radostí sáhneme po něm. Z celkového pohledu je snímek české hudby v podání Houston symphony zasloužilým reprezentantem neevropské symfonické tradice a z mnoha důvodů si zaslouží patřičnou pozornost.