Elektra v berlínské Státní opeře Pod lipami s dvojitým záskokem v podobě Sabiny Hogrefe

13.02.2019

© Monika Ritterhaus
© Monika Ritterhaus

Jestliže mi u představitelky Elektry v Linci, kterou byla Miina-Liisa Värelä, v hlase cosi přebývalo a jednoduše řečeno, nebyla to zcela barva hlasu, která by lahodila mým uším, v případě německé sopranistky, jejíž jméno mi bylo také dosud zcela neznámé, mohu hovořit o opaku. Sabine Hogrefe prostřednictvím svého záskoku v berlínské Unter den Linden za indisponovanou Ricardu Merbeth, která měla nahradit původně obsazenou Evelyn Herlitzius (ta bohužel koncem roku 2018 a i nyní odříká kvůli zdraví veškeré své role), prozpívala večer s velkou vervou, zájmem a ambicí. Výsledkem byl výkon, jež zaslouží poklonu a další šíření jejího jména. Takto v duchu svého přesvědčení o nutnosti propagaci méně známých jmen činím a věřím, že i to trochu přispěje k všeobecně větší známosti této výborně technicky vybavené pěvkyně.

V inscenaci Patrice Chéreaua (která i vyšla jako video záznam právě s výše zmíněnou Herlitzius na blu-ray i DVD) bylo původně vedle Merbeth i několik dalších operně-hereckých magnetů. U Waltraud Meier (Klytämnestra) stačí vyslovit či uvést jméno a popsáno je vše. Jsem ovšem rád, že jsou tu jména jako Katherine Lerner, nástupkyně, které budou pomyslně nastavenou laťku držet stejně vysoko - viz její famózní výkon v nové produkci Landestheater Linz. Největší potlesk v daný večer ovšem sklidila Vida Miknevičiute (Chrysothemis), litevská sopranistka, jejíž jméno se mi zatím nedaří zcela bezpečně zapamatovat. Bezpečně si ovšem budu navždy pamatovat její strhující jevištní projev, nekonečně krásné vysoké tóny, příkladnou artikulaci a expresivitu v hlase, která nemá mnoho alternativ. Navíc je to vše skloubeno s hlasem, který je líbezný a nádherně poslouchatelný, hodit se musí jak do tvrdého operního provozu, tak ke zvuku klavíru, u kterého zcela jistě podmanivě zní i v repertoáru písňovém.

René Pape je basista král, v inscenaci Elektry pak dále Orest. Nevelká role, ovšem významná, německému pěvci z jiného světa sluší a bylo velkou radostí jej opět slyšet. Stephan Rügamer pak byl pěkně pojatým a zahraným Aegisthem, který s rolí neměl sebemenší vokální problémy.

Daniel Barenboim a Staatskapelle Berlin jsou k sobě přirostlí jako dva statné stromy po mnoho let. Není to možno přeslechnout, orchestr svému dirigentovi hraje pozorně, se vší soustředěností a se vším zápalem pro vyjádření barvitosti a barbarskosti Straussovy hudby zároveň. Orchestrální provedení bylo jedním, ne-li přímo zásadním, prvkem, který podtrhl vyznění celého představení. Inscenace francouzského režiséra (v říjnu to bude už 6 let, co Chéreau zemřel) sice nevyniká, kdo ví jak přitažlivou scénou (Richard Peduzzi), ani se na scéně neodehrává, kdo ví jak přitažlivá akce s originálními nápady, přesto je inscenace oblíbená, vyhledávaná a proslulá. Je to tak právem, je klasickým reprezentantem původního záměru autorů Strausse i Hofmannsthala a provedení jako bylo toto, jí dodává punc výjimečnosti.


www.staatsoper-berlin.de