Nekompromisní premiérová inscenace Elektry v Linci s dirigentem Markusem Poschnerem

22.01.2019

© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler

Landestheater Linz, konkrétně pak lokalita Musiktheater, která oplývá velikostí scény a prostorem pro orchestr přesně podle mých představ - a tyto představy by jistě korespondovaly i s těmi, které o provozování svých děl měli Richard Wagner i Richard Strauss, opět upoutala divákovu pozornost tím, že v premiéře uvedla nastudování opery Elektra, jejíž autorem je samozřejmě druhý jmenovaný muž.

© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler

Inscenace byla svěřena Michaelu Schulzovi, a pokud Hofmannsthal se Straussem chtěli, aby se na jevišti odehrávala tragédie v pravém slova smyslu, byl to Schulz, který se ji pokusil vyobrazit v ještě depresivnějším účinku. Podařilo se. Ne snad samotnou postavou Elektry samotné, ta se na scéně, až na výjimky (například předstíraný spánek na pohovce v momentě, kdy Klytämnestra s hrůzou v očích zmírá strachem a vypráví o své temné říši snů), ale všudypřítomnou krví a smrtí, která je v až nevídané míře vystupňována v samém závěru díla. Násilí, podříznutá hrdla, střelba, popravy a všude stříkající krev. Schulz ovšem nešlápl vedle, použil libreto i Straussovu hudbu k dosažení maximálního účinku a vynikající drastický thriller byl na světě. Hodnotím jej vysoko. Otáčivou scénu s pokojíkem Elektry, doupětem Klytämnestry a útočištěm Chrysothemis, vcelku originálně reralizoval Dirk Becker, autorkou kostýmů byla Renée Listerdal. Ta nechala hlavní postavy v oděvech běžných, vyřádila se však na zvrhlé společnosti, družině patřící, tančící a zcela jistě i fetující v taktu paní domu.

© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler

Markuse Poschnera jsem chválil již za to, jak uchopil obrovitou partituru Tristana a Isoldy v loňském roce. Tento muž je, zdá se, budoucností samou! Bylo potěšením, poslouchat, jak vybraně a přesně mu zní i dílo, jakým je Elektra. Bruckner Orchester Linz rozumí, co od něj Poschner vyžaduje a výsledkem byl opět šťavnatý zvuk, mající rakouské výstavní parametry.

© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler

Miina-Liisa Värelä, dáma, jejíž jméno jsem si zapamatoval až na několikátý pokus (zejména co se psané formy týká), mne v první polovině díla příliš nezaujala, musel jsem si zvyknout na její, mému uchu ne zcela vyhovující, témbr (podobný případ jako Susan Bullock). Přiznávám, potíž je i u mě, zvyklý a zhýčkaný opakovanými zážitky z "elektrických" hlasů Herlitzius, Stemme, Foster a Theorin, těžko se od jejich výjimečnosti odpoutává. Värelä však zpívala spolehlivě, výšky v kombinaci s výrazem jí nedělají potíž, hlas má obsažný a mladistvý. Premiéra se jí každopádně zdařila a od publika se jí zaslouženě dostalo vřelého přijetí. Přímo o nadšení všech přítomných a to včetně osoby mé lze hovořit o hlasovém a hereckém mistrovství Katheriny Lerner. Přitažlivá žena se do vyšinuté Klytämnestry přímo převtělila a kromě úžasného poslechu to byla i dech beroucí podívaná, která zůstane dlouho nezapomenuta. Lerner patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na současných evropských scénách slyšet. Její mezzosoprán je skvostnou ukázkou toho, že i mimo nejznámější scény lze najít poklad, který má před sebou záviděníhodnou budoucnost. Své kvality ovšem potvrdila i Brigitte Geller. I ta svou roli výrazným způsobem prožila a nebylo to na úkor kvalitního vokálního přednesu. Ten je u ní samozřejmostí a jako Chrysothemis po celý večer používala svůj nádherný hlas a ženský půvab k potěšení každého diváka v sále.

© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler

Michael Wagner byl Orestem, jehož bas se pěkně nesl a naplnil beze zbytku představu o tom, jak má být tato role uchopena. Tenorista Matthäus Schmidlechner neměl coby Aegisth příliš prostoru ke své prezentaci, přesto malou roli vytěžil na maximum a i on si užil závěrečný potlesk plného hudebního divadla. Moc pěkně se prezentovaly i mně dosud neznámé hlasy, vyzdvihnout chci zejména ten, který tak slibně a příjemně zněl z hrdla jedné ze služebných. Svenja Isabella Kallweit má totiž soprán, který vynikal a obsahuje kvalitu, které si je nutné již nyní cenit.

© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler
© Reinhard Winkler