Premiéra Šípkové Růženky s Leipziger Ballett - tančí Madoka Ishikawa

Šípková Růženka, pro někoho možná Spící krasavice (po sousedsku Dornröschen) může mít mnoha zpracování, klasiku zažijete všude, to je pravda, možná právě proto se jiným směrem vydal soubor Lipského baletu a v choreografii Jeroena Verbruggena připravil premiérový večer, který se mi v mnohém líbil, též ale v mnohém nelíbil.

Celkově bych řekl, že úsilí, které všichni museli vyvinout proto, aby se takto náročný večer uskutečnil, stačilo orientovat jen lehce jiným směrem a výsledek by byl mnohonásobně zdařilejší, než tak jak jej koncem listopadu v Oper Leipzig uvedli. Fantastičtí tanečníci v čele s trojicí Lou Thabart (princ), Madoka Ishikawa (princezna) a Fang Yi Liu (královna) úspěšně předvedli neskutečně náročné a fyzicky zcela jistě devastující výkony, které by divák chtěl vidět opakovaně znovu a znovu.

Do Verbruggenova konceptu a choreografie oplývajícího neobvykle originálními a výrazně atraktivními prvky bohužel vstoupil i protipól v podobě zcela chudých a mentálně prázdných nápadů vhodných na jiná místa než do špičkového evropského divadla jménem Lipská opera. Matracový sabat a přiblblý tanec polštářů jsem sice přežil úspěšně, avšak pouze proto, že jsem si řekl, že horší vizuál už přijíti nemůže. Zmýlil jsem se však, po výtečných okamžicích víl se navrátil tanec pokrývek. Druhá polovina večera byla výrazně lepší a v plném účinku tak mohla opět přijít dechberoucí trojice víl, jež tančily expresivní Laura Costa Chaud, Yun Kyeong Lee a Vivian Wang. Zapomenout nelze na chlupatého alfa vlka, kterého ve velkém nasazení tančil Carl van Godtsenhoven.

Mezi výtečné výstupy tří výše zmíněných hlavních protagonistů večera už naštěstí nevstoupil žádný tanec zubních kartáčků ani napůl vymáčknutých past a já si tak vedle notoricky známé (a návykově okouzlující) Čajkovského hudby v podání Gewandhauorchesteru pěkně řízeného dirigentem Felixem Bronderem mohl naplno užít to, za čím jsem přijel.

Dobře připravenou a účelu plně sloužící scénu realizovala Chiara Stephenson, o kostýmy, které už vidět nemusím, ale i o ty, které bych klidně viděl znovu rád (hlavní postavy a víly) se postaral Charlie Le Mindu. Světlo bylo tam, kde mělo díky Fabianu Picciolimu.