Greer Grimsley jako Wotan v poslední Valkýře Franka Castorfa v Bayreuthu

08.09.2018

Photographer © Enrico Nawrath – Bayreuther Festspiele
Photographer © Enrico Nawrath – Bayreuther Festspiele

O kompletním provedení Wagnerova Prstenu Nibelungova na Bayreuthském festivalu v roce 2017 jsme psali, rok 2018 byl ve znamení třech provedení Valkýry. Teprve touto sérií s tedy definitivně uzavřel kontroverzní, ale ve své podstatě neobyčejně zajímavý počin, na který se bude dlouho vzpomínat. Ring německého režiséra Franka Castorfa (1951) bohužel nebyl zdokumentován na oficiální video záznam. Co se týká audio nahrávky, která ovšem s Castorfem nemá samo sebou společného vůbec nic, existují rozhlasové snímky.

Na dirigentském stupínku se v letošním roce objevil Plácido Domingo a bylo to velice diskutované téma. Velkého muže jsem potkal hned po svém příjezdu do Bayreuthu a o to více jsem se těšil, až začne Bayreuthský festivalový orchestr pod jeho rukama znít. Jsem si jist, že si je Domingo vědom, pod jakým drobnohledem s v Bayreuthu ocitl. To, čeho dosáhl jako pěvec a co ho v jeho výjimečnosti odlišovalo od ostatní světové konkurence, se zákonitě v podobné míře muselo odrazit i v odstupu od dirigentů světového formátu, kteří jsou jen a pouze mistři svého řemesla a specialisti svého oboru. A bylo to tak. Práce s dynamikou, orchestrální barvy, napětí...to vše bylo ve srovnání s loňským provedením Marka Janowského na méně zajímavé úrovni. Věc, která mi ovšem oproti známému polskému dirigentovi vyhovovala více, byla tempa, která byla jaksi lidštější, přívětivější a poslouchatelnější.
Photographer © Enrico Nawrath – Bayreuther Festspiele
Photographer © Enrico Nawrath – Bayreuther Festspiele

Inscenace Franka Castorfa byla charakteristická tím, že svými častými videoprojekcemi mohla odvádět divákovu pozornost od hudby samotné, s pěvci to bylo podobné. Kdo se však "nenechal", užil s v míře vrchovaté nálož porce strhujících vokálních výkonů. S velkou lítostí jsem ovšem vstřebával fakt, že nemocného Stephena Goulda v roli Siegmunda vystřídal na poslední chvíli Vincet Wolfsteiner. Gould zpíval v předchozích dvou představeních a k roli Siegmunda se dostal po dlouhých letech. K mé smůle to byl právě večer můj, který se odehrál bez něho a mám nedobré tušení, že to byla jediná životní šance, kdy jsem ho v této roli mohl slyšet (slabou útěchou je jen zmiňovaný rozhlasový záznam z prvního letošního). Zpět ale již od mého životního operního zklamání č. 1 k tomu, co se skutečně onen večer dělo. A stálo to za to! Wolfsteinera jsem jako Siegmunda slyšel již před čtyřmi lety v Norimberku. Již tenkrát nebyl nezajímavý a letos na něm byl slyšitelný další velevýznamný pokrok. Byl dobře připraven, zpíval výbornou technikou a jeho hlas byl pevný jako skála. Jednalo se o úspěšný záskok a festivalové publikum tenoristovi svým aplausem vděčně poděkovalo. Žádnou z pěvkyň jsem SIeglindu neslyšel zpívat tolikrát jako Anju Kampe. V Bayreuthu to bylo prvně, oproti loňské Camille Nylund neprokázala tolik kreativity, co se právě práce s živou videoprojekcí týká, vokálně byla ovšem opět úžasná (stejně jako loni excelentní Nylund). Hundingem byl slibný německý basista Tobias Kehrer, který dal roli vše potřebné.

Druhé dějství mi po šesti letech do uší přineslo nádherný hlas americký! Greer Grimsley (1956), který se brzy objeví jako Wotan i v přímém přenosu do kin z Met, mě nadchl již v roce 2012 v Deutsche Oper v Berlíně a těšil jsem se na něho prakticky stejně jako na Stephena Goulda. Zde to ovšem již vyšlo a jeho zpěv byl nezapomenutelným zážitkem. Vše strhávající síla, oblá vokální linka, překrásná barva hlasu, obdivuhodná technika - to všechno zdobilo jeho výkon. Nejužší světovou špičkou ale pokračujeme. Catherine Foster se Castorfovým Ringem prozpívala od prvního do posledního představení. Jedná se o úctyhodný počet večerů, které byly ve jménu svrchované kvality. Foster je Brünnhildou, která může být stylově řazena k těm "klidnějším". Dává si velký pozor na emoce a přitom je ve svém projevu má, je opatrná v dynamice a přitom je prací si ní charakteristická. Zkrátka a dobře má svůj projev stylově velmi promyšlen a poslech jejího hlasu byl opět velkým svátkem. Marina Prudenskaya svým práskáním biče nastolila atmosféru své scény s Wotanem od samého začátku. Obdařila roli Fricky temným témbrem, jehož účinek byl umocněn takřka dokonalým vcítěním se do role. Celkově šel z jejího projevu mráz po zádech a budiž právě tento fakt tím hlavním důkazem, že i ruská mezzosopranistka patřila ke hlavním skvostům skvostně zazpívané Valkýry.