Coppélia ve Volksoper Wien. Tančí Elena Bottaro a Masayu Kimoto

Vídeňská Volksoper neboli VOLKSOPERwien je zahalena do Štěpánky Pučálkové a český návštěvník známe rakouské scény na to může být náležitě pyšný. Fotka s plakátem, billboardem či plachtou, na které se naše pěvkyně nachází, na rozdíl od běžného života, ve stavu strnulém, je ideální příležitostí pro společné foto. Tématem dnešních dojmů z Lidové opery není ovšem Carmen, ale balet Coppélia, který na zdejší scéně provozuje slavná instituce Wiener Staatsballett. A protože se zde schází jak Ti nejlepší z nejlepších a nejslavnějších z celého ansámblu, narazit lze i na představení, ve kterém se objeví někdo z doposud méně slavných jmen - o to ale více atraktivnějších, protože rád objevuji.

Elena Bottaro (Swanilda) byla v roce 2017 povýšena na pozici demi-sólistky, rok 2019 však již znamenal titul sólistka. Japonec Masayu Kimoto (Franz) byl již sólistou ansámblu v letech 2013 až 2016. Počínaje rokem 2017 je již na pozici prvního sólisty. Pro oba dva bylo ovšem poslední ze série představení baletu choreografa Pierra Lacotte (hudba Léo Delibes) výjimečný a totožný tím, že oba v dané roli debutovali. O tom, jak se jim to povedlo, mluvil velkolepý potlesk, kterého se jim za své účinkování dostalo.

Kimoto je atletický typ vybavený pro skoky a dynamiku tak akorát, svaly nebrzdí atributy elegance, avšak dostatečně jsou výbušné k tomu, aby dokázaly působit navýsost mužně a silově nepřepjatě. Večerem se pohyboval od samého počátku s úžasnou jistotou. Jeho herecký talent, přívětivá a usměvavá tvář byla jako stvořená k účinkování s někým tak něžným, jako je Bottaro.

Italka byla vždy tam, kde být měla, její celkový taneční výraz jako by kvalitou patřil o deset let vytancovanější kolegyni. Pod návalem jejího úsměvu a komického talentu celkově by muselo změknout jakkoliv tvrdé srdce a jakkoliv odtažitá a nedůvěřivá duše. Postavou patří k tanečnicím středního až vyššího vzrůstu, a to samo o sobě na scéně působí velmi pěkně. Fantastické špičky, energie a evidentní ale přirozená a nenucení chuť zaujmout absolutně kohokoliv (včetně svých kolegů), kdo se na ní dívá, byla očividná. Vše se podařilo na výbornou a oba umělci si tak svůj premiérový večer (u Bottaro celkově premiérový v hlavní roli) mohli vychutnat do samého dna. 

Pomohli i Alexis Forabosco (Dr. Coppélius), Anita Manolova (mimochodem další úspěšný debut) a "venkovanka" Liudmila Trayan, trojice, bez které by představení také nebylo ono.

Všem zúčastněným nahrává okouzlující, inspirativní a nápady (choreografickými i jevištními) hýřící obě poloviny večera. Pierre Lacotte, Léo Delibes, Jean-Luc Simonini (scéna) a Michel Ronvaux (kostýmy) - to je zásadní čtveřice, která stvořila večer oplývající oku i uchu lahodící krásou.

O tu zvukovou se pěkným a uvolněným způsobem postaral dirigent Lorenz C. Aichner, jemuž Orchestr Volksoper zahrál příznačně tanečně a jiskrně. Mile překvapen jsem byl místní akustikou, slyšel jsem z partitury vše, co jsem slyšet chtěl a v kvalitě, kterou jsem vskutku ani nečekal.