Coppélia ve Volksoper Wien. Tančí Elena Bottaro a Masayu Kimoto
Vídeňská Volksoper neboli VOLKSOPERwien je zahalena do Štěpánky Pučálkové a český návštěvník známe rakouské scény na to může být náležitě pyšný. Fotka s plakátem, billboardem či plachtou, na které se naše pěvkyně nachází, na rozdíl od běžného života, ve stavu strnulém, je ideální příležitostí pro společné foto. Tématem dnešních dojmů z Lidové opery není ovšem Carmen, ale balet Coppélia, který na zdejší scéně provozuje slavná instituce Wiener Staatsballett. A protože se zde schází jak Ti nejlepší z nejlepších a nejslavnějších z celého ansámblu, narazit lze i na představení, ve kterém se objeví někdo z doposud méně slavných jmen - o to ale více atraktivnějších, protože rád objevuji.
Elena
Bottaro (Swanilda)
byla v roce 2017 povýšena na pozici demi-sólistky, rok 2019 však již
znamenal titul sólistka. Japonec Masayu
Kimoto (Franz) byl již sólistou ansámblu v letech 2013 až 2016.
Počínaje rokem 2017 je již na pozici prvního sólisty. Pro oba dva bylo ovšem
poslední ze série představení baletu choreografa Pierra Lacotte (hudba Léo
Delibes) výjimečný a totožný tím, že oba v dané roli debutovali. O
tom, jak se jim to povedlo, mluvil velkolepý potlesk, kterého se jim za své
účinkování dostalo.
Kimoto je atletický typ vybavený pro skoky a dynamiku tak akorát, svaly nebrzdí atributy elegance, avšak dostatečně jsou výbušné k tomu, aby dokázaly působit navýsost mužně a silově nepřepjatě. Večerem se pohyboval od samého počátku s úžasnou jistotou. Jeho herecký talent, přívětivá a usměvavá tvář byla jako stvořená k účinkování s někým tak něžným, jako je Bottaro.
Italka byla vždy tam, kde být měla, její celkový
taneční výraz jako by kvalitou patřil o deset let vytancovanější kolegyni. Pod
návalem jejího úsměvu a komického talentu celkově by muselo změknout jakkoliv
tvrdé srdce a jakkoliv odtažitá a nedůvěřivá duše. Postavou patří
k tanečnicím středního až vyššího vzrůstu, a to samo o sobě na scéně
působí velmi pěkně. Fantastické špičky, energie a evidentní ale přirozená a
nenucení chuť zaujmout absolutně kohokoliv (včetně svých kolegů), kdo se na ní
dívá, byla očividná. Vše se podařilo na výbornou a oba umělci si tak svůj
premiérový večer (u Bottaro celkově premiérový v hlavní roli) mohli
vychutnat do samého dna.
Pomohli i Alexis Forabosco (Dr. Coppélius), Anita Manolova (mimochodem další úspěšný debut) a "venkovanka" Liudmila Trayan, trojice, bez které by představení také nebylo ono.
Všem zúčastněným nahrává okouzlující, inspirativní a nápady (choreografickými i jevištními) hýřící obě poloviny večera. Pierre Lacotte, Léo Delibes, Jean-Luc Simonini (scéna) a Michel Ronvaux (kostýmy) - to je zásadní čtveřice, která stvořila večer oplývající oku i uchu lahodící krásou.
O tu zvukovou se pěkným a uvolněným způsobem postaral
dirigent Lorenz C. Aichner, jemuž Orchestr Volksoper zahrál příznačně
tanečně a jiskrně. Mile překvapen jsem byl místní akustikou, slyšel jsem
z partitury vše, co jsem slyšet chtěl a v kvalitě, kterou jsem
vskutku ani nečekal.