Veronika Haller jako maršálka v Růžovém kavalírovi v Chemnitzu

04.04.2019

Poslední březnový den přinesl poslední představení Růžového kavalíra v inscenaci Paula Esterhazyho v Saské Kamenici, zkráceně a mezinárodněji uvádějme saské město jako Chemnitz. Zdejší operní dům je, jak jsem se již přesvědčil opakovaně, zdrojem výrazných a cenných operních produkcí, v nichž velmi často nalezneme poklady, o kterých se nemáme šanci jinak než z osobní návštěvy příliš možnost dozvědět. Jsem proto tuze rád, že svým dílem můžeme přispět k tomu, aby některá jména více zvýraznila tvar pomyslné operně-politické mapy, která, přiznejme si to, je z velké části, tak jako všechno, kreslena manažery, agenturami, penězi, protekcemi, tvrdými lokty, kontakty a v neposlední řadě médii a štěstěnou.

Lidé si zařídili svět (a jsou už takový, s tím nic neuděláme), ve kterém je Yusif Eyvazov důkazem toho, že i tak ošklivý hlas může zpívat vše, všude a s kýmkoliv nejvýznamnějším z řad pěvců i dirigentů, lidé si zařídili svět, ve kterém je Štefan Margita označován za vrcholný hlas světové úrovně a přitom je jeho tenor (aniž bych mu chtěl upírat oprávněný věhlas v dílech Janáčka či v rolích, jakou je např. Loge) dle mého soudu spíše antireklamou než reklamou na zpěv. Krása je jinde a ta vrcholná je opravdu k nalezení i na menších scénách. O Guibee Yang, korejské sopranistce, jež zazpívala absolutně čistě a vokálně zářivě Sophii, jsem se již v souvislosti s jejími obdivuhodnými schopnostmi zmiňoval několikrát, další řádky proto věnujme sopránu, jehož majitelkou je Veronika Haller.

Její sestru, Edith Haller, jsem měl možnost slyšet ve Vídni (Sieglinde), Drážďanech (Gutrune) či v Lipsku (Brünnhilde), mladší Veronika dostala nyní možnost zazpívat Maršálku v Chemnitzu a vytěžila z této příležitosti maximum. Její soprán je jako letní slunce, hřejivý a plný něžného půvabu. Z hrdla se line přirozeně a díky technice, o kterou se může opřít, je sytý a čerstvý ve všech rejstřících. Skvostné nasazování tónů, úžasná sebekontrola a přitom spontaneita, příkladné cítění orchestru a hudby celkově, to jsou atributy, které stojí za enormní pozornost. Harmonií, která vzešla v závěrečném tercetu díky spojení s témbrem Yang, a ke které též významně přispěla ve velké formě zpívající mezzosopranistka Sophia Maeno (Oktavián), byla tímto nastavena laťka, která je odteď výzvou i pro mnohem etablovanější umělkyně.

Velmi pěkně se ovšem uvedli i muži (někteří). Basista David Steffens byl poctivě a svědomitě zpívajícím Ochsem, ještě více ovšem zaujal Peter Schöne v úloze Faninala. Tento barytonista má v hrdle zvučný a náramně elegantní nástroj, kterým již dobývá srdce nespočtu posluchačů, nutno mu sklonit poklonu a to hlubokou, velmi se těším na příští setkání s ním! S kým jsem rozhodně spokojen nebyl? Valeriy Georgiev, jinak náramný sympaťák, mě zkrátka neměl čím zaujmout, lépe než Eyvazov sice zní, i tak jsem ovšem z divadla odcházel lehce roztrpčený. Zklamání plyne z toho, že jsem v něm neslyšel tenoristu, který by part pěvce přednesl tak, jak bychom si právě od italského pěvce pozvaného k baronce za účelem jejího potěšení představovali.

Esterhazyho inscenaci a scéně sice nelze upřít řadu výtečných a originálních nápadů, alespoň lehce větší stylovost k době a libretu by ovšem neurazila. Obývací pokoj a jeho různé variace nemohly na vše stačit. Operní sbor dobře připravil Stefan Bilz, zdařilé kostýmy byly z dílny Ursuly Renzenbrink. Vzhledem k přítomnosti výtečně hrající Filharmonie Roberta Schumanna (s přehlednou a šikovně odvedenou prací dirigenta Christopha Königa) a hlasů, které by z fleku mohly oslovit publikum berlínské, vídeňské, mnichovské či jakékoliv jiné, to byl nezapomenutelný a tajuplně kvalitní večer.