Recenze CD: Novinky u labelu CHANDOS - Korngoldův houslový koncert a Šostakovičova jedenáctá

22.03.2020

Vítáme u nás CHANDOS, britský label, na který se chceme více a více zaměřovat, protože má zase trochu jiný umělecký, ediční a zvukový rukopis než nahrávací společnosti, které jsou nám do této chvíle více známé. Samo sebou jsme se v minulých letech a desetiletích setkali s velkým množství nahrávek této značky (zmiňme určitě velkolepé snímky pánů dirigentů jako jsou Neeme Järvi, Walter Weller, John Storgards či Bryden Thomson), nebyla zde ale dosud žádná kontinuální linka. Tu chceme vytvořit a s novinkami tohoto vydavatelství Vás budeme chtít seznamovat pravidelně. Sídlo je Colchestru v hrabství Essex v jihovýchodní Anglii, díky distribuci, a nyní samozřejmě i té digitální, je působnost celosvětová. Zcela detailní informace lze najít na webových stránkách, které jsou vzorovou ukázkou toho, jak by se dnes mělo pracovat v digitálním světě (digitální soubory, SACD). Naše sympatie, naše radost z poslouchání a psaní o tom.

Začněme dnes rovnou třemi alby naráz! Prvním a velmi velmi výrazným počinem je nahrávka Houslového koncertu a smyčcového sextetu Ericha Wolfganga Korngolda. Skladatel, který se narodil v naší zemi, je unikátem. Čtení jeho životopisu je zajímavé, poslech jeho hudby dvojnásob. Absolutně adoruji je Mrtvé město, nově jsem si oblíbil Zázrak Helianin zázrak. Z ostatní hudby jsem měl možnost slyšet jen pár písní, Straussianu, Symfonii (op. 40) a samozřejmě koncert pro housle a ten v objemu velkém. Z posledních nahrávek mne zaujalo provedení Jiyoon Lee a Vilde Frang.

Zde je to ovšem Andrew Haveron, houslista velkého jména a velkých uměleckých aktivit, které se díky výtečné nahrávací technice ve studiu 1 v Dublinu věrně otiskl do digitálního záznamu. Jeho housle mají zpěvnost i melancholii zároveň, hbytost a procítěnost je cítit z každé fráze, dokáže být uvolněný, zároveň ovšem plně koncentrovaný. V tomto mu perfektně pomáhá dirigent John Wilson. Ve spojení se zvukově opojným a mému uchu dosud neznámým zvukem irského RTÉ Concert Orchestra, jenž má sídlo v Dublinu, tak v roce 2015 realizoval snímek, který nyní bude patřit k mým nejoblíbenějším. Wilson je hudebník neskutečného záběru. Pro Chandos realizoval i nahrávky Aarona Coplanda (s BBC Philharmonic) a Richarda R. Bennetta (s BBC Scottish Symphony Orchestra) a to je něco, co mě enormně zajímá.

Skladbu, kterou jsem dosud nikdy neslyše a jsem nyní vděčný za to, že díky této nahrávce se situace změnila, je Korngoldův smyčcový sextet D-dur (op. 10), který měl premiéru v roce 1917. Jedná se o čtyřvěté, pevně strukturované a nápadité dílo, jenž si zaslouží, aby bylo více slýcháno v koncertních síních. Šestice instrumentalistů má nelehký úkol jej provést. Zde velmi pěkně souzní nástroje Sinfonia of London Chamber Ensemble.V čele s Haveronem jsou to: Magnus Johnston, housle - James Boyd a Joel Hunter, viola - Jonathan Aasgaard a Pierre Doumenge violoncello. Je to až opakovaný poslech, který na povrch přináší všechna zákoutí Korngoldovy charakteristické kompoziční práce. Celkový vynikající dojem z alba dotváří poutavý a informačně obsažný text z pera erudovaného Brendana G. Carrolla.

Přesuňme se ovšem k pěti ženám a jednomu muži, který je jimi obklopen a nelze mu, než závidět. Mikhail Veselov je violoncellista, který spolu s pianistkou Eri Nakamurou a houslistkou Anne Williams tvoří komorní uskupení Neave Trio. Kdo jsou další tři ženy? Hudební skladatelky, jejichž díla tvoří disk s názvem Her voice. Dáma Louise Farrenc (1804-1875) reprezentuje své umění svěžím a obsažným triem č. 1 op. 33 z roku 1843, dílo Amy Marcy Cheney Beach (1867-1944) má stopáž sotva poloviční (15 minut), trio op. 150 z katastrofálního roku 1938 je však skvěle poslouchatelnou a přívětivou komorní záležitostí.

Slibovanou pětici uzavírá Rebecca Clarke (1886-1979) jejíž trio z roku 1921 potěší svou prostou upřímností a delikátní instrumentální poctivostí. Eri Nakamura je očividně posedlá přesností a tvoří vzácně dokonalý podklad pro hru svých hudebnách partnerů. Zvuk houslí Anne Williams se v triu leskne a hýří barvami, přičemž Mikhail Veselov přidává hluboké a vábivé textury. Opět velmi zajímavý průvodní text (Laura Tunbridge), dále zdařilé fotografie a vyčerpávající informace o zrodu nahrávky (Potton hall - Dunwich, 5/2019) jsou další výbornou vizitkou svého vydavatelství.

Jméno John Storgards jsem již výše zmínil, nyní přichází na řadu seznámení se s jeho nahrávkou 11. symfonie Dmitrije Šostakoviče. Znám Storgardsův komplet symfonií Nielsena i Sibelia pro Chandos. Chladná Sibeliova hudba a chladný Storgards vytesali na věčnost profil nemající mnoha srovnání. Nilsen je naproti tomu přívětivější, hřejivý a vábivější, finský dirigent se umí převtělit do jiné duše a dostat z ní na povrch to, co jí bylo zaznamenáno prostřednictvím partitury.

Dmitrij Šostakovič je skladatel, kterému se Chandos věnuje dlouhodobě. Není mi známo, zda je jedenáctka součástí nějakého většího projektu, či zda se jedná o ojedinělou nahrávku bez další návaznosti. Přát si zde možnost první, je nutnost. BBC philharmonic orchestra dostal od svého vládce pevnou ruku, rytmiku hodnou parametrů metronomu a dynamiku, která Vás akusticky provede od nejneslyšitelnějších tónů po pravý šostakovičovský randál druhé věty. Ta první je skutečnou introdukcí v atmosféře, která by se dala krájet. Jakoby se zastavil čas, který pak v následujícím pokračování díla exploduje.

Orchestr z Manchesteru má v pravém slova smyslu hedvábné smyčce, které se zvukovým technikům v MediaCityUK (Salford) podařilo příkladně skloubit s ostatními sekcemi. Celý orchestrální aparát zní poutavě vzdušně, číst lze jakýkoliv nástroj v jakýkoliv okamžik, žádné forte nepřekrývá jiné, co se technické stránky nahrávání týká, i zde byla odvedena špičková práce. Zajímavostí snímku pak je použití kostelních zvonů - prvně od doby nahrávky Mravinského s Leningradskou filharmonií. Báječný dojem ze snímku korunuje kvalitním textem pan David Fanning.

www.chandos.net