Carmen s Gaëlle Arquez a Josephem Callejou v Bavorské státní opeře v Mnichově

06.03.2019

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Dalo by se zvážit, zda by to nemohla být Bizetova Carmen (v původní produkci Liny Wertmüller), která již dnes, téměř třicet let od svojí premiéry v roce 1992, nepůsobí příliš dynamicky, neměla být nahrazena novou produkcí. Premiéru počátkem devadesátých let v Bavroské státní opeře v Mnichově řídil Ital Giuseppe Sinopoli, dirigent, který, nezemřel-li by nešťastně tak mlád, byl by zřejmě právě v těchto letech vedoucí postavou světového dirigentského řemesla, v hudbě německé, italské, francouzské, operní i symfonické, moderní i klasické.

Série představení ikonické francouzské opery v Mnichově samo sebou nezájmem diváků netrpěla ani v nejmenším. Opravdu v klasickém kabátu oděná scéna, kterou v několika případech dokázali oživit někteří hlavní protagonisté večera, nemůže nikoho urazit. Zavede nás do světa starého kulisářství (Enrico Job - scéna i kostýmy), prostorné scény s romantickým obrazem krajiny a hradu, efektu dopomůže osvědčný plot, případně stůl a židle, nic nepokazí balónky, provaz a střelné i bodné zbraně.

Gaëlle Arquez je atraktivní, usměvavá a sympatická francouzská pěvkyně, která je dnes vyhledávána v rozličném repertoáru, touží ji mít na soupisce všechny významné světové operní domy. Pěvkyně disponuje sytým, tmavě zabarveným hlasem, který je ve výškách hutnou hmotou výtečných kvalit. Úžasně pružný hlas si zachovává jiskru v každé poloze a role Carmen jí sedí jak z vokálního tak čistě charakterového hlediska. Výrazně jí též napomáhá vzezření, které by zcela jistě odpovídalo samotné představě skladatelově. V prvním jednání se sice zdálo, že jí v rámci inscenace byl odepřen jakýkoliv pohyb, částečně to však publiku vynahradila ve zbytku večera. Zpívala nádherně a publikum jí bylo vděčné! Nemohu se ubránit pocitu, že v závěrečném jednání Arquez svou vizáží až nepředstavitelně věrně připomínala naši špičkovou klarinetisku Janu Černohouzovou. Postřeh je to ovšem vyloženě nedůležitý. Partnerem byl Arquez maltský tenorista unikátního témbru Joseph Calleja. Jeho don José se též velmi líbil. Problematického člena ozbrojených sil vyjádřil pěkně, květinová árie mu vyšla na výbornou, stejně tak scéna s Micaëlou. Závěrečný výbuch v podobě vraždy své milované Carmen prožil ve vší síle, pln emocí a vypjatých a přesto krásných tónů.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Rumunsko má nový sopránový idol. Cristina Pasaroiu má hlas, který se jeví vyzpívanějí, než jaký ve skutečnosti (vzhledem k věku) je a budiž to této mladé rodačce z Bukurešti hlubokou poklonou. Vyložená melodičnost jejího hlasu šla s Bizetovou hudbou ruku v ruce. Francouzské tóny pěvkyně do prostoru Bavorské státní opery snad přímo malovala a kouzelně svěže a nebojácně jí vyšla i slavná árie z třetího jednání. Již nyní se nemohu dočkat její rumunské Gildy na květnovém festivalu ve Wiesbadenu!

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Snad jen průměrným Escamillem byl tentokrát Christian van Horn. Toreádorská píseň nevyzněla příliš přesvědčivě, na druhou stranu nezanechala stopu něčeho vyloženě negativního. Věřím, že se od tohoto pěvce dočkám výraznějšího provedení třeba i jiné role. Pěknými hlasy disponovaly dámy Elsa Benoit (Frasquita) a Aljona Abramova (Mercédes), více mne zřejmě zaujala prvně jmenovaná sopranistka.

Dirigent Karel Mark Chichon je zkušený matador, který i v strojově známé hudbě dokázal prostřednictvím Orchestru Bavorské státní opery nalézt moc pěkný způsob, jak nepůsobit nudně, stereotypně a chladně. Celkově mu obraz partitury vyšel jako živý, hmatatelný a vzrušující pohled do světa francouzského ohně, vášně a tragiky. Výraznou měrou k tomu přispěl i dobře naladěný a precizně do všeho vstupující sbor pod vedením Stellaria Fagone.