Recenze CD: Kompletní symfonie Antona Brucknera u BPR a BR KLASSIK

09.03.2020

Velmi krátce po sobě, a to v roce 2019, spatřily světlo světa dvě krabičky, které nesou jména hudebního skladatele Antona Brucknera. Vzhledem k okolnostem jeho života sice Brucknera zas až tak jako skladatele brát nelze, jeho devět symfonií, jako vedlejší produkt jeho žití, patří ovšem k tomu nejfantastičtějšímu, co lidské počínání přineslo.

Berliner Philharmoniker Recordings je značka vlastního labelu berlínských Berlínských filharmoniků - proč dvakrát za sebou slovo "berlínských"? Protože to tak zcela jistě nikdo nikdy ještě nenapsal a mně se to líbí. Počin, který se rovná nejskvělejšímu produktu, jaký kdy v oboru klasické hudby byl vydán, je ve své podstatě velkou knihou, která nese jak ve zvuku, tak v obraze, odkaz rakouského skladatele působivý pro téměř všechny dojmy. Pro hmat - perfektně zabaleno, pro oči - skvěle graficky zpracováno a díky třem Blu-ray diskům též u všech symfonií v HD obrazovém záznamu, pro uši - nahráno jak na konvenčním CD, tak na zvukovém Blu-ray (celkem tedy čtvrtém) ve formátu, který vyhledávají nejnáročnější audiofilové - tedy 24 bit / 48 kHz (k dispozici je alternativně i vícekanálový formát DTS). Bonusově je možné díky kupónu stáhnout i digitální soubory (flac, wav) dalších formátů přímo ze stránek BPR.

Jaký tedy je komplet Brucknerových symfonií zaznamenaných v průběhu let 2009 až 2019 v sále Philharmonie v Berlíně? Ano, nahrávalo se v berlínské Berlínské Filharmonii - s velkým "F", protože samotný sál se jmenuje "Philharmonie" či, chcete-li Filharmonie, a to že je zrovna v Berlíně má samo osobě větší váhu než to, že v ní zcela "náhodou" hraje filharmonie, která si říká Berlínská.

Celkově lze snímky osmi dirigentů samozřejmě zařadit do jednoho exkluzivního interpretačního balíku a je pak asi pouze otázkou vkusu a posluchačových návyků na jiné nahrávky konkurenčních labelů, zda zde přítomné snímky přijme bez výhrad či s konstatováním, že se to jinde povedlo lépe. Patřím k těm posluchačům, kteří jsou z tohoto projektu nadšeni, je to ovšem dáno i tím, že žádné hudební provedení nepovažuji za definitivní a dokážu si se stejným zaujetím užít ku příkladu i alternativu, která též v roce 2019 senzačně přispěla do světového kulturního dědictví symfonické hudby - kompletu Brucknerových symfonií (tentokrát ovšem "jen" na klasických CDčách - standardizovaný formát 16 bit / 44.1 kHz) na značce BR KLASSIK , kde je vydavatelem společnost BRmedia Service. Nád

Zde nalézáme další úchvatné, sebevědomé a unikátní symfonické těleso - Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu. Tomu nedávno odešel nejvýtečnější ze všech nejvýtečnějších dirigentů - Lotyš Mariss Jansons a velmi by mne zajímalo, kdo po něm bude zvolen jako šéfdirigent. Mnichovské svazky bývají mnohaleté, přál bych si zde bez okolků našeho Jakuba Hrůšu. Zde se ještě zastavím a připíšu, že Jakub s tímto orchestrem debutoval v roce 2018 v Kulturním centru Gasteig a řídil Sukova Asraela. Záznam se mi již díky BR KLASSIK objeví v rukou a těším se na povídání o něm. Zpět ale k Antonu Brucknerovi.

Box Berlínských filharmoniků obsahuje jména Seiji Ozawa (1), Paavo Järvi (2), Herbert Blomstedt (3), Bernard Haitink (4 a 5), Mariss Jansons (6), Christian Thielemann (7), Zubin Mehta (8) a Simon Rattle (9), box Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu dal dohromady snímky neméně unikátních dirigentských jmen, kdy jsou některá dokonce (a pochopitelně) opakující se. Opět tedy vyjmenujme Lorina Maazela (1 a 2), Marisse Jansonse (3, 4, 7 a 8), Bernarda Haitinka (5 a 6) a Herberta Blomstedta (9). Koncentrace jména Marisse Jansonse je zde vítána, stejně tak je skvělé, že je zde Lorin Maazel, legendární jméno, legendární dirigent, který má na svědomí dle mého dosud nejzdařilejší nahrávku Brucknerovi symfonie vůbec (č. 8) a to paradoxně s Berlínskými filharmoniky z roku 1989 pro EMI.

Symfonie kompletu BR Klassik byly zaznamenány v letech 1999 (Maazel) až 2017 (Jansons č. 8) v obrovitém Gasteigu, je tu ovšem jedna výjimka, kterou je záznam symfonie č. 7, který pochází z vídeňského Musikvereinu (2007). Tato jemná vada na kráse, která samozřejmě ale vůbec není vadou, ba naopak, je příjemným zpestřením vhodným pro dokonalé rozebírání akustických prostor obou slavných sálů, je tak nádherné konfrontována s výkony Berlínských filharmoniků ze sálu, který je mi důvěrně znám jak z živých koncertů, tak z nespočtu nahrávek, které mám nastřádány v těle i v duši.

Co se Berlína týká, absolutní neznámou mi byly brucknerovské kreace, které prostřednictvím symfonie č. 1 vyjadřuje Seiji Ozawa. Z jeho nahrávky jsem ovšem doslova "paf", takový cit, takový oheň a jemnost nakombinovaná v příkladné dávce s technickou brilancí a oslnivou spontaneitou, to jsem nečekal. Proti tomuto mi přijde Maazel z Mnichova trochu zakřiknutý až zatrpklý, Američan to ovšem vyvažuje jakousi mystickou zádumčivostí, které se možná správným směrem posune až po několika posleších. Dvojka Paavo Järviho má sílu a vážnost, zde jako by si ovšem paradoxně Maazel hlavu nelámal a přímočaře hraje muziku tak, jak ji vidí v partituře a působí tak oproti jedničce neskutečně kontrastně. Trojkou porovnáváme Blmostedta s Jansonsem. Bližší je mi výrazově Švéd. Slavná čtvrtá vítěze nemá (a pokud se někdy v těchto pomyslných kláních vítěz najde, mějme na paměti, že jde vždy o vítěze ze dvou špičkových snímků), protože jak Jansons, tak Haitink lámou rekordy v prokreslování jednotlivých nástrojových skupin, ze čehož jako výsledek vychází hudebně akustická pastva zobrazující Brucknerovy partitury v tom posluchačsky nejatraktivnějším světle. 

Přeskočme k symfonii č. 7 kde, přiznávám, jednoznačně preferuji podání Christiana Thielemanna u Berlínských filharmoniků. Ta kázeň, vážný klid, hluboká zvuková malebnost a tempová dokonalost nemá obdoby. Práci Bernarda Haitinka bych vychvaloval do nebes pouze v momentě, kdy bych neznal Thielemannovu sedmou tak dobře jak z nahrávky, tak z opakovaných provedení se Staatskapelle Dresden. O osmé jsem se již zmínil a mám pocit, že snímek Lorina Maazela už opravdu nikdy překonán nebude. Jak Zubin Mehta, tak Bernard Haitink prostřednictvím svých tělesech vtiskli svým nahrávkám punc velkoleposti, na božského Maazela ovšem nedosáhli. Přesto, a právě proto se k jejich nahrávkám budu vracet, vždyť jak si udržovat povědomí o tom nejlepším než tak, že si vše budeme opakovaně porovnávat? K majestátní symfonii č. 8 ještě uvedu, že ani Thielemann u mě není nedotknutelný, i když se to tak z mých textů může někdy zdát. Jeho nahrávka se Staatskapelle Dresden mě neoslovuje takřka ničím.

Simon Rattle je u BPR precizní dříč, naslouchač i generál. Devátou symfonií opět přispěl do širokého výčtu svých oduševnělých interpretací výrazově ostrých jako břitva. Blomstedt je zde na kompletu BR KLASSIK snad až zasněný a vláčný - také zážitek, ovšem zcela jiné kategorie.

Dvě výtečná alba dvou inspirujících hudebních vydavatelství jsou definitivní tečkou za hledáním uceleného symfonického díla Antona Brucknera. Jistě, můžeme sáhnout po kompletech Eugena Jochuma, Kurta Masura, Claudia Abbada či nově Andrise Nelsonse - upřímně, posluchačsky zajímavějším jsou komplety, které nám připravili v Berlíně a Mnichově.

Kdy s něčím podobným přijde Česká filharmonie? Proč neukázat zcela nezakrytou tvář prostřednictvím absolutně živých nahrávek kompletů symfonií Ludwiga van Beethovena, které ČF v této a příští sezóně dává? Tolik bych se na poslech takového boxu s tolika hostujícími dirigenty těšil.

www.berliner-philharmoniker-recordings.com

www.berliner-philharmoniker.de

www.br-klassik.de

www.br-so.de