Recenze CD: Objev jména Luís de Freitas Branco v díle pro violoncello a klavír. Hrají Filipe Quaresma a António Rosado

29.07.2018

Jakým jiným způsobem než prostřednictvím portugalského labelu se seznámit s dílem a vůbec jméneme portugalského skladatele, jehož hudba je na první poslech tak jinaá, ale zároveň tak energií pulzující, posluchačsky vstřícná a jednoduše řečeno i zábavná? Jsou to producenti Tiago Manuel da Hora a Vanessa Pires, kteří zastřešení pod značkou Artway pečují nejen o odkaz tohoto skladatele.

Luís de Freitas Branco se narodil roku 1890 v Lisabonu a zemřel o šedesát pět let později v témže městě. Patřil k osobnostem, které profilovali a formovali portugalskou kulturu a ať jako profesor kompozice či jako nepohodlný svědek tehdejších oficiálních politických autorit, vždy to byl aristokratický muzikant, který, učící se svému řemeslu v Berlíně a Paříži, dokázal na notový zapsat hudbu, která stojí za výraznou pozornost. Je osobností, která by námi měla být po zásluze vnímána a považována.

Jako klenot mezi portugalskými kompozicemi je Sonáta pro violoncello a klavír z roku 1913 vnímána i samotnými interprety, jejichž umění na nahrávce slyšíme. Jedná se o violoncellistu Filipa Quaresmu a klavíristu Antónia Rosadu. Oba instrumentalisté patří k výtečným hráčů na své nástroje jak z hlediska svých uměleckých životopisů, tak zejména, a to je nyní při hodnocení samotné nahrávky mnohem podstatnější, z hlediska hry, která byla na CD v červnu roku 2017 v Centro Cultural ve městě Caldas da Rainha zaznamenána. Podařilo se jim do plachet zachytit vítr a rozdmíchat jím oheň, který rozehrává Brancovu kompozici do nádherných barev! Quaresma má poutavý tón a přímo magnetizující styl hry. Jeho nástroj má široký, lahodně znělý akcent, který svou energií a jakýmsi nepopsatelným vzruchem připomíná i Astrig Siranossian. Rosado má brilatní techniku, která mu dovoluje být neustále nad věcí, hledět na partituru jako na celek a pohrávat si v reálném čase s jednotlivými pasážemi tak, aby se hra uzavřela do jednoho celku. Ten pak působí živým, nevyumělkovaným a spontání dojmem. Velký kus práce zde odvedl i zvukový mistr Jorge Simões da Hora. Zvukový obraz nahrávky je plastický, čistý a oplývá širokou dynamickou škálou. Nástroje spolu nesoupeří ale doplňují se. Poslech je pak skutečná radost.

Ač je pro mě stěžejním počinem recenzovaného disku hudba Brancova, je to i hudba Césara Francka, která reprezentuje obsah snímku. Houslovou sonátu v A dur z roku 1886 do podoby pro nástrojové obsazení violoncella s klavírem překomponoval francouzský violoncellista Jules Delsart (1844-1900). Podařilo se to na výbornou a jak Quaresma tak Rosado opět prezentují své souznění, díky kterému nelze žáka Antonína Rejchy z dnešního příběhu o výtečném portugalském hudebním produktu vynechat.

V dokonalé jednoduschosti je síla. Nastiňuji tím fakt, že i grafická úprava přiloženého bookletu spolu s jeho obsahovou stránkou je na prvotřídní úrovni. Povedené fotografie obou umělců jsou samozřejmostí (autorem Mário de Oliviera), pro titulní stranu alba byla použita malba Janellas do pescador (v překladu Rybářova okna) malíře Amadea de Souza-Cardoso (1887-1918). Vkusné, pěkné, objevné, inspirativní a hlavně, kompletně portugalské.

www.artway.pt