Recenze CD : Beethovenův Blomstedt na labelu Accentus

25.08.2017

Gewandhausorchester Leipzig je orchestrem, který díky své umělecké historii vzbuzuje úctu již při pouhém vyslovení tohoto neobvyklého jména. Chceme-li připomenout současný vývoj, uveďme, že se nachází v období, kdy bude původní šéfdirigent Riccardo Chailly nově od sezóny 2017/2018 nahrazen Andrisem Nelsonsem (výtečná volba!). Připomínám rovněž, že zde na pozici šéfdirigenta též působil v letech 1964 až 1968 Václav Neumann.

I když by se mohlo zdát běžnější a logičtější použití výrazu "Blomstedtův Beethoven", titulek tohoto článku není omylem. Herbert Blomstedt je v rovině dirigentské stejným pojmem jako výše zmiňovaný slavný německý orchestr. Letos mu bylo devadesát let a řeknu-li, že je to na nahrávce švédského maestra znát, není tím míněn jakýkoliv negativní vliv této skutečnosti! Ba naopak, téměř nekonečně dlouhá umělecká aktivita tohoto umělce zapříčinila to, že se na jeho interpretaci můžeme dívat z pohledu Ludwiga van Beethovena, který si jej ve své genialitě pro náš věk zhmotnil, či dokonce i vysnil, a že to v žádném případě není interpret, který by do rukou skladatelovo dílo uchopil jaksi neuváženě či bez samovzníceného beethovenovského požehnání.

Gewandhausorchester nahrává Beethovena pravidelně, pravidelně ho v podání tohoto tělesa může poslouchat i posluchač v teple svého domova. Málokdy se stane, abychom v několika málo letech po sobě jdoucích byli svědky vydání několika kompletů symfonií v podání jednoho ansámblu. Stalo se to právě zde. V roce 2011 přišlo na svět album společnosti Decca se záznamem, který pořídil Riccardo Chailly (nahráváno v letech 2007 až 2009), v roce 2016 na téže značce (původně ovšem Philips) vyšel kompletní snímek znějící pod rukama Kurta Masura (zde nahrávání probíhalo v letech 1987 až 1992). Považuji-li počin Chaillyho za téměř to nejhorší, co jsem kdy slyšel, kdy vinu za tento příkrý soud nenese orchestr, a ohodnotím-li stručně Masurovu nahrávku jako výborný příspěvek do fondu těch nejzajímavějších beethovenovských kreací, navracím se s novou nahrávkou Herberta Blomstedta z let 2014 až 2017 na labelu Accentus do roviny, kterou jsem nastínil na začátku tohoto povídání.

V budově Gewandhausu se nahrávalo živě, není zde však jakýkoliv negativní vliv této skutečnosti. Výtečná práce techniků zajistila nepřítomnost rušivých lidských elementů, jsme plně vnořeni do symfonického zvuku, který je kyprý, čerstvý a objemný na straně jedné, vyhýbá se pak naštěstí těžkopádnosti a neforemné zatěžkanosti na straně druhé. Jiskra v oku Blomstedtově se přenesla do nástrojů všech hráčů ansámblu a ti tak mohli nerušeně vyzdvihnout jasné a podmanivé barvy svých nástrojů. Zní působivě vyváženě ve všech svých složkách. Dřeva nemusí zápasit s žesti a svůj příspěvek doslova malují! Smyčce svým leskem připomínají třpyt hladiny alpského ledovcového jezera, horny se o svůj příspěvek hlásí fascinujícím dominantním zvukem, všechny nástrojové skupiny včetně tympánů jsou v příkladné rovnováze, která k poslechu přímo vábí. Je tak radostí vyčkávat na vrcholné momenty Beethovenovy tónové struktury, s napětím očekávat jejich účinek a jako by stál opodál, takřka přímo s dirigentem procházet všemi nástrahami a výzvami, které geniální partitura této věčně strhující hudby nabízí. Blomstedt v těchto symfoniích nachází interpretační cestu, ze které se posluchači nechce vracet. Jeho nároky na detail jsou mimořádné, tempa jsou zvolena fascinujícím způsobem. Dirigent při vyobrazování Beethovena nenaznačuje, ale koná. Nepředvádí, jak by se věci mohli mít, ale jak se mají, ve skladatelových očích nic nehledá, ale dívá se mu do nich přímo. Je sebevědomý a přímočarý, je skvostný.

Na závěr se sluší zmínit sólisty deváté symfonie, kteří byli zvoleni velmi vhodným způsobem a jejich hlasy jsou si svou barvou blízké a tvoří tak kvartet, který osloví i toho nejnáročnějšího posluchače. Barytonista Christian Gerhaher i tenorista Christian Elsner jsou dnes na vrcholu svého pěveckého umění a dokazují to i zde. Čistě a noblesně zpívají i dámy. Mihoko Fujimura je velezkušenou altistkou, která vždy dokáže zaujmout technikou i barvou svého hlasu. Příkladně a intonačně čistě se nese i nádherný soprán slovenské pěvkyně Simony Šaturové. Ten také uzavírá výčet důvodů, proč je tato nová kompletní nahrávka Beethovenových symfonií jedním z nejpůsobivějších počinů v oblasti nahrávání klasické hudby v tomto desetiletí a zcela jistě nejen v něm.

Související odkaz :

WildKat PR

PR² classic