Beethoven/Ravel – baletní večer o třech částech v podání Leipziger Ballett

28.05.2019

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Z Drážďan do Lipska to není daleko, a tak bylo logickým vyústěním návštěvy Labutího jezera v Semperoper navštívení baletního večera pojmenovaného Beethoven/Ravel v Lipsku. To, že ovšem cesta z obou baletů (a na oba balety) vedla z Prahy, a že byla navíc uskutečněna dvěma odlišnými lidmi, zcela popírá smysl úvodní věty. Nevadí, přejděme to s humorem nám vlastním i nevlastním.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Vysoká umělecká úroveň Lipského baletu je neoddiskutovatelná, kam vnímavé oko pohlédne, tam se pozorné oko třpytí nadšením. Hlavním tématem večera o dvou pauzách, resp. o třech částech dvěma pauzami rozdělenými, nabídlo neodolatelné množství krásné a prvotřídně zahrané hudby. Jak by ne, Gewandhausorchester patří k tomu nejreprezentativnějšímu, co může symfonický orchestr 21. století nabídnout, posluchači se o tom přesvědčují jak v Lipské opeře, tak v samotném Gewandhausu. Před tímto tělesem tentokrát stál nadějný německý dirigent Moritz Gnann a slovo nadějný již zní spíše jako historie. To, co jsem slyšel, bylo přímo úžasné a jednoduše mohu říci, že bych tohoto dirigenta velmi rád brzy slyšel dirigovat mnohem více Beethovenových symfonií, a to v koncertní síni. Úžasně promyšlená a všemi barvami a ohýnky plápolající partitura symfonie č. 7 byla asi největším zážitkem večera. A to měl být ústředním motivem tanec. No, někdy se to zvrtne - ovšem, co se vlastně zvrtlo, pokud se tančilo stejně tak parádně, jako se hrálo!?  

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Uwe Scholz se komplexně postaral o první část. Bílá barva a sportovně laděné kostýmy, znějící Beethovenova hudba a tanečníci jako dynamické dvojice Yun Kyeong Lee a Carl van Godtsenhoven, Anna Jo a Juliano Toscana, Seejeong Choi a Joshua Swain a Laura Costa Chaud a Lou Thabart, do toho dvě nejpřitažlivější dámy ansámblu (a možná celého Lipska), Madoka Ishikawa a Diana Sandu. Díky Scholzově choreografie není možné ani na minutu zaspat, scéna je plná zvedání, skoků a pohybů, které v jiný večer neuvidíte. Exploze fyzičnosti a metafyzičnosti v dokonale synchronním pohybu.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

V TU TU, což je název druhé části večera na hudbu Maurice Ravela, se k Gnannovi a jeho hráčům přidává i pianista Wolfgang Manz, který vášnivým a čitelným způsobem přednáší klavírní koncert v G. Vysoké tempo hudby a tím i tance charakterizuje tento kus. Zásadně atmosféru mění i kostýmy (autor Holly Hynes). Choreografii má tentokrát na starost Stanton Welch. Exceluje božská Madoka Ishikawa se spolehlivým Lukem Francisem, stejně jako vrcholně pohyb přednášející a krásou elektrizující Diana Sandu, která tvoří pár s Carl von Godtsenhovenem. Modrý pár Anna Jo a David Iglesias Gonzalez vše bravurně doplňují.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Závěrečná část, pojmenovaná Geschöpfe, se mi až na závěr nelíbila takřka vůbec. Problémem byl "pokus o vtip" ve formě kostýmů (Paul Zoller), které z tanečníků udělali obtloustlé, neforemné a odpudivé tvory. Až když se jich zbavili, což byl samý závěr, bylo vhodné otevřít oči. Dle mého soudu mnoho promarněné práce pro jakýsi efekt vývoje, který měl být jinak v báječně promyšleném baletu choreografa (a šéfa Lipského baletu) Mario Schrödera na hudbu Ludwiga van Beethovena, Igora Stravinského a Eleny Kats-Chernin vyobrazen. Ansámbl ze sebe vydal fyzické maximum, fantastickou, originální a inspirativní práci se světlem předvedl Michael Röger, celkový skvostný dojem z prvních dvou částí večera ovšem ani zdaleka zopakován nebyl.

© ElegantClassics
© ElegantClassics
© ElegantClassics
© ElegantClassics