Barenboimův Ring ve Státní opeře v Berlíně

18.07.2016

© La Scala
© La Scala

Wagnerův Prsten Nibelungův, pod jehož režií je podepsán Belgičan Guy Cassiers (1960), měl divák díky koprodukci možnost opakovaně spatřit v milánské La Scale i ve Státní opeře v Berlíně (v Schillerově divadle). Díky hudebnímu vydavatelství Arthaus Musik je též celá tetralogie zvěčněna na video záznamu (DVD i Blu-ray). Obrazovou režii Zlata Rýna (nahráno květen 2010) a Valkýry (nahrána prosinec 2010) dostal na starost Emanuele Gorofalo, Siegfrieda (nahrán říjen 2012) a Soumrak bohů (nahrán červen 2013) připravila Patrizia Carmine.

V průběhu let samozřejmě doznalo obsazení v jednotlivých provedeních mnoha změn. Jména jako Iréne Theorin, Ekaterina Gubanova či Simon O´Neill však bylo možno v programových brožurách vídat téměř pravidelně. Květen a červen měl být v Berlíně ve znamení vokální a herecké exhibice německého barytonisty Michaela Volleho. Bohužel se však opět přihodilo, že musel být ze zdravotních důvodů, stejně jako nedávno ve Vídeňské státní opeře (kde zaskočil Tomasz Konieczny), nahrazen. Skot Iain Paterson (1973) zpíval lépe než v roce 2015 Ulfu Schirmerovi v Lipsku a tak se jednalo o záskok úspěšný, a divák mohl být nadmíru spokojen! Paterson má sytý a pružný hlas, komfortní techniku a přirozené jevištní vystupování. Ostatním pěvcům na pódiu dává při svém zpěvu dostatečný prostor a netlačí na hlas. Zejména ve Valkýře ukázal krásné legato, vroucnost a překrásné výšky. Ruska Ekaterina Gubanova je Frickou spolehlivou, v jejím zpěvu si však dovedu představit větší dynamický záběr, skvělým pěvkyním z německy mluvících zemí se nevyrovná. Výstupy německého barytonisty Jochena Schmeckenbechera v roli Alberiche byly ozdobou Zlata Rýna. V hlase zůstává krása tónu i v momentě, kdy vyjadřuje vášeň a nejvyšší zuřivost. Pěvec se ovládá, a přesto na posluchače přenáší velké emoce!

Zatímco lze německou sopranistku Anju Kampe považovat za pěvkyni, jejíž Sieglinda patří mezi nejužší špičku několika málo pěvkyň, které tuto roli v současné době zpívají, Simon O´Neill se svým pojetím a podáním Siegmunda nevejde ani do první desítky. Své kvality samo sebou má, příroda jej však zcela jednoduše řečeno neobdařila nijak zajimavým hlasem. Toto na druhou stranu neplatí o protagonistovi Siegfrieda. Andreas Schager je lev! Impozantní, strhující, nevybouřený! Tenor, jehož hlas svítí jako zlatá struna. Kdo jej chce v této nejnáročnější operní roli zažít a chce se konečně poohlédnout po někom, kdo se svými kvalitami blíží Stephenovi Gouldovi, může Schagera jako Siegfrieda v první polovině roku 2017 zažít v Lipsku a ve Wiesbadenu. Iréne Theorin je Brünnhildou, kterou slýchám často a je to hlas, který vždy zaujme svou pevností, silou a čistotou. Švédské pěvkyni nedělají potíže ani ty nejobtížnější pasáže. Ať má k sobě na pódiu jakéhokoliv Wotana či jakoukoliv Sieglindu, vždy je její hlas do páru v příkladné rovnováze. A je i velmi zajímavé, že svou přítomností na pódiu dokáže posunout o umělecký stupínek výše i ty kolegy, kteří jinak ve svých rolích zapadnou.

Daniel Barenboim a Staatskapelle Berlin, to je jedna velká úspěšná kapitola. Celý Prsten byl v Berlíně zahrán s velkou vášní, ale i jakousi střídmostí, která mi nebyla cizí. Mám rád provedení, která jsou nevšední a snaží se o nalezení nových zákoutí relativně známých partitur, které skrývají a stále budou skrývat nejedno tajemství.

(představení : 25.6., 26.6., 30.6., 2.7. 2016)