Bajadéra v Národním divadle září v plném lesku – tančí snad i Ludwig Minkus

09.12.2018

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Národní divadlo v Praze potěšilo koncem roku obdivovatele klasického baletního tance a hudby zařazení série představení druhého nejoblíbenějšího díla Ludwiga Minkuse (1826-1917). La Bayadère je spolu s Donem Quijotem dílem, na který je možno zajít mnohokrát a přesto neomrzí, naopak. Je tomu tak právě i díky překrásné hudbě skladatele, kterého si Rakušané rozhodně nezaslouží uvádět, jako skladatele rakouského. Bohužel na to rádi zapomněli a naší chybou je, že jim to denně (stejně jako o nespočtu dalších pseudorakouských umělců) nepřipomínáme. Ono by vlastně Rakousko se svou ostudnou historií jako takové přestalo existovat - co kdy této, z určitého pohledu politování hodné zemi, samo nespadlo do klína, to by nikdy nemělo.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Pojďme ale myslet na ty, kteří si to zaslouží. Jako celek je to soubor našeho baletu, který je vybaven sólisty, kteří patří k špičce svého oboru. Z jejich tence je to znát na každém pohybu a právě Bajadéra je možností, jak na světlo vynést ty nejvýraznější atributy těchto kvalit. Nádherné kostýmy (Erika Turunen), pěkně provedená scéna, v pátek 30. listopadu to byl i dobře a citlivě hrající Orchestr Státní opery pod vedením Václava Zahradníka, to vše bylo zárukou ke krásnému zážitku, o který se postarali jak řadoví (ale neméně důležití a významní) členové souboru, tak sólisté. V první řadě je nutno jmenovati Japonku Miho Ogimoto (Nikia). Ta je první sólistku v pravém slova smyslu a ze svého vykreslení postavy hlavní hrdinky udělala za pomoci svého umění příběh, na který se nezapomíná a lépe by jej nebylo možno vyjádřit ani slovy. Solorem rovnocenné úrovně, avšak lehce výbušnějšího charakteru, byl impozantní Giovanni Rotolo. Tento tanečník nadchne už samotným výrazem své tváře. Ve skocích je sebejistý, silový a přesto ladný a nepřehlédnutelný. Dařilo se mu vše, na co sáhl. Konečně se na mě obrátilo štěstí v podobě zhlédnutí sólistického vstoupení Ayi Watanabe (Gamzatti). Pražská Pénelopé, jak se jí údajně díky jejímu půvabu říká, je nekompromisní v technice. Nic v jejích pohybech není náhodou, vše má až nadnebeský řád a poklekl by před ní i sám lev.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

Zlatý Buddha, někdy též uváděný jako Zlatý Idol, Ondřej Vinklát, byl dynamický jako vždy. Jeho vystoupením příznačně patřilo k zlatým okamžikům večera a vzpomínat se bude zejména na něj. O velký večer se postarali i Solorovi přátelé, jmenujme je všechny. Matěj Šust, Jomáš Dolník, Patrik Holeček a Roger Cuadrado - bravo pánové. Příkladně však souzněly hlavní chrámové dívky. Velmi elegantní byla zejména Mária Dorková, v podobném stylu ovšem tančily i Alexandra Pera a Evgeniia Chetverikova. Pokračovat by se dalo dále, slova uznání si rozhodně zaslouží i Rebecca Mabin (Nikiina matka), Mathias Deneux (mistr), Jana Jodasová (Aya) či Tomáš Kopecký (Rádža). Lépe než o nich psát a následně i číst, je však na ně lepší rovnou jít. Živé představení s nimi je totiž zážitkem, který nemůže vynález jménem písmo jakkoliv nahradit.

© ElegantClassics
© ElegantClassics

O režii a choreografii (dle Mariuse Petipi) se brilantním způsobem v Praze postaral Javier Torres. Celkovému účinku dopomohla i umě a výtvarně zdařile provedená scéna Annukky Pykäläinen, která v kombinaci s erudovaným světelným designem Daniela Tesaře, přinesla obecenstvu přesně takový zážitek, pro který si do historické budovy přišli.

© ElegantClassics
© ElegantClassics
© ElegantClassics
© ElegantClassics