Recenze Blu-ray: Claudia Abbado na obrazových záznamech s Lucernským festivalovým orchestrem u Accentus

10.06.2019

Tyto dny jsou plné značky Accentus (viz. též recenze na Weinberga) a je tomu dobře. Accentus, to je kvalita, nenarazil jsem dosud na disk, který by byl jiný než špičkový, totéž platí o Blu-ray a DVD discích, které jsou též vydávány pravidelně a stopují často to nejreprezentativnější, co svět klasické hudby a opery nabízí.

Claudio Abbado (1933 až 2013) již byl vrácen Zemi, jeho odkaz však plně slouží všem, kteří si jeho lidství a bez zábran lze říci, že "vesmírné" umění zaslouží a dokáží jej ocenit. Kdyby chtěl být člověk dirigentem, chtěl by být a měl by být právě takový, jako byl on.

Vydavatelství Accentus v minulých letech vydávalo záznamy z festivalů v Lucernu na Blu-ray a DVD, na kterých Abbado prostřednictvím Lucernského festivalového orchestru publiku v koncertní síni KKL, i publiku v pohodlí svých domovů přináší sumu toho, co za celý život nastudoval a do svého uměleckého nitra vstřebal.

Vezmeme-li prezentaci obsahu šestice disků (nahrány mezi lety 2010 až 2014) v pořadí, v jakém jsem je zkoumal (tedy pečlivě poslouchal a sledoval), začínáme s koncertními áriemi W. A. Mozarta v okouzlující interpretaci Christine Schäfer, za níž na témže albu následuje Haffnerova symfonie stejného skladatele. Báječná muzika rakouského mistra je vystřídána Beethovenově doprovodné hudbě ke Goethově dramatu Egmont, kde posloucháme recitaci Bruno Ganze a nedlouhé výstupy sopranistky Juliany Banse. Lucernský výběrový ansámbl hraje výtečně a pokračuje tak i v Brucknerově symfonii č. 5, která snad ani jiný popis než takový, který je zaznamenán přímo zvukem, nepotřebuje. Oslnivé.

Z dalších velkých symfonií Abbadovo umění reprezentuje symfonie č. 9 Gustava Mahlera. Našemu skladateli se italský maestro věnoval po celou svou kariéru, ať z Berlína, ať z Vídně či Chicaga, vždy se jedná o prvotřídní snímky, nejinak je tomu v případě nahrávky této z roku 2010.

Mozartovo Requiem snad přeci jen není zcela to nejpozoruhodnější, co bylo v rámci daného díla v historii jeho nahrávání zaznamenáno, přesto v něm nalezneme plnou paletu Abbadovského rozletu, citlivý přístup k niternému obsahu skladby a až pečující spolupráci s velmi dobrými sólisty (Prohaska, Mingardo, Schmitt a Pape). Výraznější pocit ve mně tím spíše ovšem zaznamenaly nahrávky mší Franze Schuberta a W. A. Mozarta. Jedná se o Mši Es dur a Mši C moll. Zde jako by klaplo vše, na so bylo sáhnuto. Od atmosféry, která byla cítit z orchestru, po pěvce pěvce, kteří snad dýchali jedněmi plícemi (Harnisch, Invernizzi, Minardo, Camarena, Fanale, Esposito).

Abbado byl ve svém živlu i v případě Beethovena a Brahmse. Zde přítomná Eroica má sílu hory přenášet, smuteční pochod píše dějiny, finále je podepisuje. Brahmsova Tragická předehra k ní svou kvalitou bezpečně patří a výňatek z Písní z Gurre Arnolda Schoenberga, konkrétně orchestrální interludium a Píseň lesní holubice (Mihoko Fujimura) uzavírá edici, která má ambici být tím nejpřínosnějším a nejhodnotnějším, co za éry Abbadových pozdějších let vzniklo.