- Beethoven 2020 -

Ludwig van Beethoven - Brother from another mother

foto © Miloš Bittner – Graffiti v Bonnu
foto © Miloš Bittner – Graffiti v Bonnu

Německému skladateli Ludwigu van Beethovenovi by se měl každý celoročně věnovat nezávisle na výročích. 250 let od narození muže, bez jehož hudby si lze jen těžko představit svět, pominout nelze. Příležitost slyšet Beethovenovy nové i staré nahrávky vydávané v nekonečných reedicích je prakticky neomezená, tento komfort se týká i živých koncertů a díky často uváděné opeře Fidelio i operních večerů.

Tuto specializovanou stránku budeme postupně rozšiřovat, budiž poctou a poděkováním skladateli, jehož jméno tak rádi vyslovujeme.

www.beethoven.de


Březen 2020 - Oslavy před 50 lety...

© ElegantClassics - Miloš Bittner
© ElegantClassics - Miloš Bittner

Leden 2020 - začal rok Ludwiga van Beethovena 

Semjon Byčkov - Česká filharmonie - symfonie č. 7

Na třech lednových koncertech České filharmonie zněl program, který měl výrazně odlišnou délku oproti tomu, který v Drážďanech připravil Christian Thielemann. Semjon Byčkov totiž kromě dvou symfonií klasických, zařadil ještě dílo Luciana Beria, a to se jednoho z uváděných skladatelů navíc týkalo. To vše o v délce nemalé. Posluchačsky vděčné, impozantně vystavěné, ale zároveň přístupné dílo Rendering tak zaznělo ihned po symfonii h moll rakouského skladatele Franze Schuberta a byla to kompoziční a interpretační skvělost, která posluchači očekávajícího Beethovena vnesla do uší dramaturgicky důmyslně vystavěný úvod.

Foto © Petra Hajská
Foto © Petra Hajská

Ludwig van Beethoven přišel po přestávce a jeho duch se uklonil prostřednictvím Byčkovovým. Jako každá Beethovenova symfonie, i symfonie č. 7 zná nekonečné množství interpretačních přístupů. Dirigenti malují vše, na co jejich představivost stačí. Úvodní věta je však z mého posluchačského poslechu zajímavá tím, že ze všech čtyř částí symfonie bývá zahrána nejpodobnějším a jaksi univerzálně osvědčeným způsobem. A byl to i případ tohoto večera a nelze to než přijmout. Allegretto pak někdy bývává strojové a vážné - jakoby zatížené a akademické - takřka vytesané do skály. Příjemně zajímavý nadhled mu dal ovšem právě Byčkov a popsat jej šlo jako vznešené a sebevědomé. Tvar zde byl jednoznačně daný, ale nápaditě uvolněný zároveň, a kromě samozřejmé bezprostřednosti, která může nastat (a také nastala) jen v momentě dokonalého souznění dirigenta s technicky vybroušeným ansámblem, zde byla očividná (výraz ušislyšná se zdráhám použít) vlastní Byčkovova umělecká osobnost, který mu nasadila vyzrálý, poctivý a majestátní výraz. Presto a allegro con brio uchvátilo svěžestí, rytmičností, dokonalým řádem a souhrou, která ve mě, přiznám se, vzbudila nadšení a skvělý pocit reprezentativnosti našeho orchestru v roce Beethovenova velkého výročí.

Foto © Petra Hajská
Foto © Petra Hajská

Prvně jsem na postu koncertního mistra České filharmonie zažil Olgu Šroubkovou a verdikt mám pro čtenáře jednoznačný tím, že si přeji, aby na této pozici zůstala minimálně sto let. K absolutně brilantním pánům, tedy Janu Mráčkovi a Jiřímu Vodičkovi, je příkladným třetím vrcholem trojúhelníku. Pro odlehčení ještě dodám, že by díky své vzorové pozici, kterou při sezení s nástrojem drží po celý večer, byla dokonalým objektem pro pozorování a následné kresby mistra Leonarda da Vinciho.

Česká filharmonie v daný večer zahrála výtečně a její provedení symfonie č. 7 vyznělo jako jednoznačná odpověď na zvuk Staatsapelle Dresden. Thielemann chce tvrdošíjně výraz a jde do jeho účinku za každou cenu, orchestr jej poslouchá na slovo a vyšle do uší posluchače cokoliv, co je po nich žádáno. Hráči České filharmonie svého dirigenta čtou a rozumí mu, muzicírování je zde na principu společně vytyčeného cíle, kterého je pak umělecky vrcholnými silami dosaženo na koncertech samotných.

Není mi známo, že by s Byčkovem existovala jakákoliv nahrávka Beethovenových symfonií. Kéž by toto přišlo ve formě kompletu s ČF po dokončení cyklu Gustava Mahlera. Na tomto koncertě jsem mikrofony viděl, že by alespoň symfonie č. 7 byla vydána samostatně?

www.ceskafilharmonie.cz

Christian Thielemann - Staatskapelle Dresden - symfonie č. 4 a č. 5

U našich blízkých milých sousedů v Sasku mají symfonický orchestr, který je samo sebou, na totožné kvalitativní úrovni, jako je naše Česká filharmonie. "Samo sebou" není vyčteno z tisku a titulků, "samo sebou" je vyposloucháno z nespočtu večerů strávených s hudebním tělesem jménem Staatskapelle Dresden. O tom, které těleso nám je zvukově bližší pak rozhodují spíše jiné "nehudební věci", umělecká špička je to ovšem zcela totožná. V Semperoper se v tomto období o provádění symfonických děl Beethovenových stará Christian Thielemann. Tento rodák z Berlína má za sebou živý nahrávací projekt kompletu Beethovenových symfonií pro Sony classical s Vídeňskou filharmonií z let 2008 až 2010 z Musikvereinu (vyšlo ovšem i u labelu C Major jako obrazový záznam - historicky první v HD), krom toho ovšem pro label Deutsche Grammophon nahrál s Philharmonia orchestra zcela samostatně symfonii č. 5 a symfonii č. 7 (psal se rok 1997). Právě nahrávka s londýnským tělesem patří dle mého soudu k tomu nejpozoruhodnějšímu, co se za poslední desetiletí ve věci Beethovena stalo - doporučuji poslech.

© ElegantClassics - Miloš Bittner
© ElegantClassics - Miloš Bittner

Přítomnost mikrofonů na koncertě 12. ledna roku 2020 dává naději, že Thielemannovi nahrávají a vydají i komplet s jeho "domácí" Staatskapelle, vždyť to, co bylo slyšet, nelze nazvat jinak, než klenot. Pocta německého tělesa svému německému mistru byla vtisknuta do akusticky nádherného prostoru Semperoper jako upozornění na to, jak jsou zdejší umělci povoláni k tomu, aby symfonickou tvorbu svého skladatele prováděli.

Atmosféra první věty 4. symfonie byla vybičována do takového soustředění, že by se jako hmota dal daný okamžik krájet. Lehkost adagia byla kontrastní a pěkná, allegro vivace a jeho trio mělo překrásný půvab a švih, který vyústil v uzavřením kruhu v allegru věty závěrečné, která v nebývalých barvách rozuzlila příběh, který začal Thielemann před nějakou půl hodinou vyprávět. 

© ElegantClassics - Miloš Bittner
© ElegantClassics - Miloš Bittner

5. symfonie byla pozoruhodná tím, jak Thielemann pracoval s tempy a odstíněním dynamiky nástrojových skupin. Od počátku do konce to byl živý organismus, kdy očekávané momenty běžně zažité i z Thielemannových nahrávek samotných přicházeli v jiný podobách, než jak jsme u něho zvyklí, natož jak jsme zvyklí u dirigentů jiných. Dirigent, jakoby až v daný moment pracoval na finální podobě svých myšlenek, byla to spontaneita v nejhlubším a nejlepším smyslu slova. Absolutně úchvatně zahrály smyčce a mám pocit, že jsem vedle nádherně sladěného celku slyšel zvuk nástroje každého jednotlivého hráče. Co na to Michael Sanderling na koncertech s FOK v únoru v Praze?  

© ElegantClassics - Miloš Bittner
© ElegantClassics - Miloš Bittner

Prosinec 2019 - výroční rok 2020 se blíží

Leonidas Kavakos - Česká filharmonie - houslový koncert, symfonie č. 3

Česká filharmonie a Leonidas Kavakos, vzrušující kombinace, která nasadila celému světu laťku pro výroční rok 2020, jenž se kvapem blíží. Houslista, kterého jsem zažil v roce 2014 ve vídeňském Musikvereinu s Riccardem Chaillym (Vídeňští filharmonikové), kdy hrál houslový koncert Jeana Sibelia, houslista, kterého jsem obdivoval jako interpreta 1. houslového koncertu Dmitrije Šostakoviče v roce 2017 s Českou filharmonií (vynikajícím způsobem řídil Jakub Hrůša) a konečně houslista a dirigent, kterého jsem si v Rudolfinu plnými doušky s naším orchestrem užil i nyní.

Kavakos zahrál Beethovenův houslový koncert s větrem v zádech. Fantasticky mu zahrála Česká filharmonie, kterou ze své pozice vedle své hry i řídil. A jaký velký rozdíl to kupříkladu byl oproti též inspirativnímu, přesto ovšem diametrálně odlišnému provedení, kterému jsem byl přítomen v roce 2007, kdy "svého" Beethovena hrála se Zdeňkem Mácalem čarodějná Leila Josefowitz. Kavakos při své hře díky svému vzezření též působil lehce démonicky - to ale v nejlepším slova smyslu. Dobře si též vzpomínám na perfekcionistické provedení stejného díla Frankem Petrem Zimermanem, se kterým koncert s ČF připravil v roce 2008 Manfred Honeck. Tenkrát jsem si říkal, že dojem z večera s Josefowitz překonán nebyl, i tak mám ale umělecké vzpomínky velké.

Beethovena v roce 2008 v Rudolfinu na tehdejším festivalu Pražský podzim zahrála na můj vkus trochu temně vyhlášená nizozemská houslistka Isabelle van Keulen, toto provedení bych rád slyšel znovu, bylo vskutku jiné, velmi napjaté a snad i chladné. Ač bylo zahráno výborným německým tělesem Konzerthausorchester Berlin (řídil Lothar Zagrosek), znělo mi nepřehledně, což ovšem nijak nesnižuje jeho umělecké kvality, bohužel ten okamžik nelze vrátit.

Foto © Petra Hajská
Foto © Petra Hajská

Na Dvořákově Praze roku 2013 hrál vzrušujícím způsobem Beethovena Christian Tetzlaff (Kammerorchester Basel řídil Giovanni Antonini) a zanechal velmi pěkný dojem jak díky technické bravuře, tak díky velezajímavému zvuku doprovázejícího ansámblu. O tři roky později v roce 2016 jej však dle mého soudu svým vyspělým a vybroušeným uměním překonal náš Josef Špaček (ČF řídil Valerij Gergiev). Krása jeho tónu byla nesmírná, z Dvořákovy síně se mi tenkrát nechtělo odcházet.

Dvořákova Praha v témže roce 2016 přivítala Staatskapelle Dresden s Christianem Thielemannem a Nikolajem Znaiderem. Noblesní, přesvědčivé a autentické provedení potvrdilo pověst, kterou se všichni zúčastnění právem pyšní. Pohybovali jsme se zde na hranici klasické dokonalosti. Pro někoho možná strojové a analytické, pro mě ovšem zásadní a nezapomenutelné provedení.

To jsme ovšem v souvislosti s mými zážitky ohledně Beethovenova kompozičně dokonalého díla zpět u Kavakose. Technicky absolutní mistrovství, nekonečnou praxí vyprofilované provedení, které bylo velkým svátkem, mne doslova uchvátilo od úderů tympánů, přes kadence, až po společné orchestrální souznění s Českou filharmonií. A to měla přijít ještě 3. symfonie.

I ta skrz naše těla prolétla v naprosto přehledné formě, v naprosto čistém a harmonickém zvuku, v naprosté přirozenosti a s váhou vzácné spontánnosti. Kavakos je velmi dobrým dirigentem, jeho myšlenky a tempa orchestr četl a interpretoval svěže a citlivě. V daný večer mě uchvacovali zejména svítivé smyčce a horny. Kavakos tuto Eroicu postavil jako předzvěst výročí v oslnivém tvaru. Naváže podobně šéfdirigent Semjon Byčkov v lednu provedeném symfonie č. 7? Jsem si jist, že ano!

www.ceskafilharmonie.cz

www.leonidaskavakos.com

Listopad 2019 - předzvěst výročí

V rámci sedmého ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného se nám ve zcela bethovenovském programu jako jakási předzvěst velkého roku 2020 představil Jevgenij Kissin a své prsty rozprostřel po svém nástroji tak, aby vznikající zvuk stejně tak rozprostřel svůj účinek na posluchačovu duši. Velký večer velkého vypravěče s momenty, na které nepůjde nikdy zapomenout.

www.firkusny.cz